Když krev promluví

I já jsem si zamilovala Kate, její psí Obludu, atraktivní Aljašku s její divokou a nespoutanou přírodou. Již samotný název tohoto šestého dílu Když krev promluví napovídá jeho obsah. I když nerada, vyhoví Kate své babičce a zúčastní se sjezdu Aljašské federace domorodých kmenů. Tady se musím přiznat, že i mě trošku nudilo politikaření, ale příběh měl tak hezké a mimořádné chvíle, které celkový dojem spravily. Hned na začátku Kate střílí na losa - to je nezapomenutelné a pak na konci - dojemné a silné rozloučení s babičkou. Je v každém kameni a stromě tady v rezervaci. Je ve vodě, kterou pijeme. Je ve vzduchu, který dýcháme. Bude v zimě v každé vločce sněhu, která se snese z oblohy. Připluje na jaře řekou s prvním lososem.... Moc, moc krásné ! Pokračování si přečtěte sami !

Musím přiznat upřímně, že tuto sérii jsem si nedokázala oblíbit tak, jak bych si sama přála. Kate Shugaková je mi ale sympatická fakt hodně ;-), proto v ní pokračuji, i když jsem se konkrétně u tohoto dílu tak trochu trápila. O co tam půjde, se podrobněji rozepisovat nebudu, prozradím snad jen to, že bude nutné vyšetřit případ podezřelých úmrtí dvou lidí, která se nejdřív tváří jako nešťastná náhoda. Bohužel bylo tentokrát v knize na můj vkus až moc vaty kolem a příběh se z tohoto důvodu dost táhnul. Nemůžu jí však navzdory tomu upřít velkou čtivost - přestože by to mohlo znít jako protiřečení - a právě za tu jednu hvězdičku ve finále ještě přidávám. Na závěr už bych jen chtěla dodat, že mne tak trochu rozesmutnil konec, protože Katina babička Jekaterina zde zemře. Samozřejmě měla vysoký věk, proto její smrt asi nikoho nepřekvapila, ale mně bude v dalších dílech rozhodně chybět...