Kdo mě vzal prvně za ruku

Jsem ráda, že v té záplavě nově vydávaných romanticko erotických příběhů, které se asi kupují nejvíce?!?, jinak si jejich nadprodukci opravdu nedovedu vysvětlit, vychází i tyto složitější a spletitější příběhy. Možná se nečtou tak jednoduše, musíte se více soustředit, často se i trochu "prokousat" prvními desítkami stran, aby si vás příběh podmanil a nepustil, ale ( skoro) vždycky to stojí za to. Moje první setkání s touto autorkou a musím říct, že jsem okouzlená a vůbec nic na tom nemění to, že jsem se začátkem knihy trochu bojovala. Pomalu vyprávěný příběh s tajemstvím, příběh dvou žen, které mnohé spojuje. Čtení o mateřství, rodinných poutech a také o tajemných obrazech, ta jemná umělecká linka mě tam bavila moc. Vše napínavě a čtivě propleteno do tohoto emotivního příběhu s koncem, kterým svitne paprsek naděje. Moc jsem ho Elině a Theovi přála.

Ke knize Kdo mě vzal prvně za ruku mám vlastně dost rozporuplný vztah. Přiznám se bez okolků, že po prvních zhruba sto stranách jsem měla chuť ji odložit. Děj se vlekl, nic zásadního se nedělo a já si říkala, jestli mi to za ten čas vůbec stojí. Nakonec jsem ale vydržela a někde kolem poloviny se příběh zlomil a začal být zajímavější. Román stojí na dvou časových rovinách. V té současnější sledujeme Elinu, která má za sebou těžký porod, a jejího manžela Teda. Ten je jí obrovskou oporou, ale s příchodem jejich syna se v něm začnou probouzet vzpomínky na dětství, kterým sám nerozumí. Navíc jeho matka kolem minulosti podivně mlží. Druhá linka nás zavádí do padesátých let k mladé Lexie, která odchází z venkova do Londýna, aby začala nový život. Ten se jí ale nečekaně propojí s vlivným šéfredaktorem Innesem. Zatímco příběh Lexie mě moc neoslovil, linie Eliny mě zasáhla přesně tam, kde měla. Popis prvních dní po návratu z porodnice je neuvěřitelně autentický. To tápání, únava, nejistota, kojení, pocit, že vlastně nevíš, co si počít. Tohle bylo zachycené skvěle a velmi uvěřitelně. U Lexie jsem se naopak spíš bavila v jiném smyslu. Přišlo mi až úsměvné, jak romanticky a skoro pohádkově působí novinářská práce v padesátých a šedesátých letech. Představa, že odjede na pár dní za umělcem udělat rozhovor a za jeden článek si vydělá na postýlku, mě opravdu pobavila. Zároveň mě ale potěšily zmínky o umění a umělcích. Postupně jsem začala tušit, jak by se obě dějové linky mohly propojit. Byla jsem zvědavá, jestli se trefím. A i když jsem měla určitou představu, finální propojení mě nakonec překvapilo a musím uznat, že bylo vymyšlené lépe, než jsem čekala. Přesto všechno ve mně ale převažuje pocit, že kniha je zbytečně rozvláčná. Autorka se s každou scénou až příliš mazlí, dlouho trvá, než se něco skutečně stane, a velká část textu působí jako výplň. Mám pocit, že by tenhle příběh klidně unesl výrazně kratší rozsah. Je to kniha s několika silnými momenty, které ve mně zůstaly, ale cesta k nim byla až příliš dlouhá a místy únavná. A i když vím, že autorka má na kontě i velmi oceňovaný Hamnet, osobně už po její další tvorbě sahat nebudu.