Kamenné sny

Když vidíte, jak po světě sílí nacionalistické tendence a nenávist ke všemu jinému, jsou Kamenné sny velice aktuální a důležitý román. Když se svým zájmem jdete za doprovodný text, z reakcí Ázerbájdžánců na jeho vydání vás i v letním parnu musí mrazit. Zvláště, když si připomenete, že s prezidentem Alijevem se rád kamarádí i náš nejvyšší představitel. A chtě nechtě si vzpomenete i na současné upevňování režimu v Turecku. Vlastně jsou to z velké části právě "vnější" okolnosti románu, které z něj dělají tak silné dílo a z Akrama Ajlisliho kandidáta na Nobelovu cenu. Jinak je to místy groteskní, snová, bukolická próza, která nezapře, že spisovatel je autorem venkovských románů. A že do svého rodného jazyka uvedl Marquéze či Ajtmatova. Otiskne se do vás. Upřímností snahy vylíčit "nepřátelský" národ jako skutečné lidi a ne boschovské zrůdy zplozené koly propagandy. Popisem vykořeněnosti lidí, kterým životy přervaly dvě genocidy a charaktery zkazilo (nebo naopak vytříbilo) období nadvlády Velkého bratra SSSR.

Rozsahem jde o nevelkou novelu. Od první kapitoly se setkáváme s těžce zraněným ázerbajdžánským hercem Sadajem Sadyglym, jehož do nemocnice dopravil jeho přítel, herec Karabachly. Z jeho rozhovorů s lékařem Farzáním se dozvídáme, co se přesně stalo, a že rozhodně nejde o jediný incident s rasistickým podtextem, což oběma působí nemalé starosti. V dalších kapitolách pak bloudíme hercovou myslí, který se vrací do místa svého dětství a dospívání. Skrze něj objevujeme krásy, ale i temné stránky městečka Ajlis - poznáváme všemožné kuriózní postavy a postavičky, které patřily k místnímu koloritu, a při tomto líčení narazíme i na události děsivé, které formovaly a utvářely charakter zdejších lidí. Dozvídáme se o nich spíše zprostředkovaně, jaksi "tlumeně", z dálky, z rozhovorů s jinými lidmi - o to silnější znepokojení pak tato výpověď vzbuzuje, neboť až fyzicky cítíme, jak to pod zdánlivě klidným povrchem kdesi vespod vře. Objevuje se zde i svérázná postava lékaře Abasalijeva, hercova tchána, a spoustu dalších postaviček. V hercových "kamenných snech" odkrýváme tíhu dávných vin, jež způsobují stále se zvětšující trhliny, nahlodávající mírumilovné soužití dvou národů. S obavami sledujeme nárůst rasisticky motivovaných útoků, páchaných na arménské menšině, a tušíme přízrak blížící se tragédie. Autor se nebál hnízdo - nikoliv vosí, ale rovnou sršní - zpříma rozkopnout. Je úžasné, s jakou lehkostí dokázal na tak malý prostor vměstnat tolik motivů - určitě by stálo za to, kdyby látku více zpracoval do podoby obsáhlejšího románu. Text je bohužel poněkud nepřehledný, vyprávění dost skáče v čase a kvůli případné přehlednosti by nebylo od věci přidat závěrem i informace o moderní historii a současné situaci v Ázerbajdžánu. "Bylo zvláštní, že už několik měsíců na ulicích Baku nejen po večerech, ale dokonce ani přes den člověk nezahlédl, aby někdo chodil sám nebo ve dvojici. Teď lidé chodili v hloučcích, jako stádo. a absolutní právo mluvit, křičet a pět chvalozpěvy měly pouze tyto hloučky. Co bylo ještě podivnější, počet slov, která tyhle existence vykřikovaly, se rovnal bezpočtu slov, která nejspíš používali pravěcí lidé během lovu. "Svo-bo-du! De-mi-si! Ka-ra-bach!" V posledních dnech se slovní zásoba těchto davů rozšířila o další tři fráze: "Jsi Ar-mén! Mu-síš um-řít!" "Chtěl obejmout, přitisknout k sobě celý Ajlis jako jednu velkou rodinu, zatřást s ním jako s mladým stromkem, nabrat ho do dlaní a vypít jako doušek vody..."