Kala

Knihu jsem si vybrala jako fanynka irské literatury. Měla jsem veliká očekávání, četla jsem x velmi nadšených recenzí, ale nemůžu říct, že by mě čtení nějak nadchlo, rozhodně mi netuhla krev v žilách. Spíš se mi to dost úmorně vleklo a měla jsem tendenci kouknout se na konec, kdo to všechno způsobil :D Což jsem nakonec neudělala, ale uvažovala jsem, že si tak zkrátím trápení :D

Já nevím.... Ve mně to nezanechalo žádný dojem. Dočetla jsem, ale nebavilo mě to a nijak jsem to neprožívala. Postavy mi přišly absolutně nevykreslené a žádná mi nebyla sympatická - Kala asi nejmíň ze všech.... Navíc ke konci kniha obsahovala rádoby hlubokomyslné úvahy, které mi tedy s prominutím přišly až k smíchu a děj křečovitě vyprávěný tak nějak chaoticky, zkratkovitě. I když porovnávání knih a spisovatelů nemám ráda, úplný začátek mi tím návratem a vzpomínáním na dětská léta trošku připomínal Kingovo To, ale opravdu jen tímhle - u Kinga člověk pochopí každý z těch charakterů, které do knihy vložil a s každým z nich dokáže soucítit, zatímco tady tohle vůbec nefungovalo. Člověk četl 450 stran a o hlavních hrdinech věděl stále jen kusé informace jako zezačátku. Těžko pak prožívat, co se jim dělo a děje, když jsou to pro mě jen obrysy osob. Občas v textu byly zajímavé obraty, které se mi opravdu líbily, jako například: "Je hrozivý horko - jako by obloha dělala kliky a dlaněma se opírala o mě." Takže šlo to, ale čekala jsem víc :-)