Jehovista

velké zklamání, několikrát jsem knihu málem odložil nudou - a měl jsem to bohužel udělat: když pominu začátečnické chyby "tvůrčího" psaní, naivní a nereálné zápletky s nevěrohodným, mnohdy kýčovitým vyústěním, čekal jsem něco jako zpověď odpadlíka od víry, proces - možná sebeobhajobný, dilema, konfrontaci názorů a axiomů, hledání a návraty atd., ovšem Ota Malý by mohl být stejně tak Jehovův svědek, jako třeba mormon nebo katolík, příběh vlastně není o ničem než o mladých lidech vychovaných v uzavřené skupině sekty s přísně organizovanou hierarchií a vlastními zákony, kteří dřív nebo později narazí na reálný svět a pokouší se s ním nějak vypořádat, část odpadne od rigidní doktríny a začne "užívat života", část se ještě více uzavře, aby se jí nezhroutil svět, jemuž doposud věřila; to není nic nového - autoři (Ivan SObička + Vojtěch DOMlátil = fiktivní Martin SO-DOMa, že?) ve vyprávění sem tam obecně zmíní, že jsou ve víře SJ "určitá" kontroverzní dogmata, ale nepolemizují s nimi, neukážou, jak konkrétně pomocí víry řeší SJ sociální problémy v Aši či Litvínově (manžel mlátí ženu, aha, tak si sedneme v kuchyni a přečteme si společně něco z bible, a za týden už je to najednou zase dobrý - zázrak boží?), přitom mají tolik možností, aby věrouku do epizodních zápletek zapojili (třeba ve scénách Adama v nemocnici se přímo nabízejí rozpory ohledně krevní transfúze), chyba je ovšem podle jejich líčení vždy v jedinci (zejména ve starší generaci), nikoli v církevním učení... a závěr? Ota se oženil se Štěpánkou bez lásky, jejich vztah a následné manželství prochází od počátku krizemi, a čtyřsetstránková bichle končí sentimentálním happyendem, že čekají dítě - jo, to je to nejrozumnější, co můžou manželé v krizi udělat - zaměstná to aspoň dost advokátů, soudců a úřednic na sociálce

Určitě to nebylo smyslem knihy,ale můj názor na tuto víru se po přečtení nezměnil. I když jsem si to ve skrytu duše trochu přála.