Jeden život, jedna šance?

Knihu jsem četl dvakrát, poprvé v její syrové podobě, podruhé již jako román v knižním vydání. Jelikož jsem velice dobře obeznámen s okolnostmi, za kterých tato kniha byla napsána, nebudu se k příběhu vyjadřovat... Technicky je kniha terapií jedné nešťastné bytosti. Spousta slov je špatně postavených, ale ve výsledku tato prvotina působí uceleně a v závěru budete jistě překvapeni... Přestal jsem být pokrytcem a hodnotím podle svého nejlepšího svědomí...

Pokud někdo čte zaujatě knihu, kde autorka - možná asi i z vlastní zkušenosti- popisuje život - neživot a lásku-nelásku , hlavně však veřejně brečí nad svým nespokojeným životem, kde ani příchod nejen vlastních, ale ani nevlastního dítěte ji neuspokojuje , je podle mě tak citově chladná, nebo spíše nevyrovnaná, , že nepozná, že tím svým právě vypsaným světobolem ubližuje blízkému okolí - tak takového zaujatého čtenáře bych možná nejprve politoval a pak se zeptal našeho ministerstva zdravotnictví, jestli je opravdu možné, že by se svěřilo dítě do pěstounské péče psychicky nemocné ženě, Myslím, že celé povídání je nadnesené, tohle by snad v našem státě jít nemělo a natolik jsou pěstouni testováni, že by našim sociálním pracovnicím tohle neuniklo a sítem by dotyčná osoba rozhodně neprošla. A pokud opravdu prošla, tak bylo něco v rozhodování o pěstounské péči zrovna této labilní osobě , hodně špatně. Celé se to četlo zvláštně, myslím, že vše v komentáři vystihla evelýny...Nešťastná to žena ... a jen dodávám...bylo od ni - vystudované pedagožky vrcholně nezodpovědné, že přesto, že věděla, co a jak s ní je , vrhla se do toho, aby dělala nešťastné i své nejbližší. Ne až tak nešťastná, hlavně vrcholně sobecká....