Jak vysoko klesneme

Postapokalyptickou i dystopickou sci-fi tu a tam čtu. Když nepočítám mého oblíbeného Čapka, myslím, že první byl Wyndhamův Den trifidů. Proto mě z novinkové nabídky Joty zaujala kniha, kterou doporučovali čtenářům Atlasu mraků. Ten jsem četla, viděla i poslouchala. Nedostižné! Ten vykřičník proto, aby Mitchellovi fanoušci nebyli Nagamatsuem zklamaní. Není důvod. Síla tohoto debutu tkví v něčem jiném. Více v rubrice Recenze.

Premisa je zajímavá a vlastně i reálná: globální oteplování způsobí tání věčně zmrzlé sibiřské tundry a na povrch se tak dostanou nejen hromady prehistorické fauny a flóry permafrostu, ale s nimi i viry a bakterie, na něž už lidstvo zapomnělo. Odtud dál už to začíná být ne tak zajímavé. Když virus, který výzkumnící z mrazu osvobodí, způsobuje, že mozek se chová jako játra, játra jako ledviny a ledviny jako plíce, těžko se tomu dá věřit. Pak na většinové ploše knihy, uspořádané jako navzájem navazující povídky, čteme o tom, jak rodiče dobrovolně nechávají "zábavným" způsobem usmrcovat svoje vlastní děti v jakési obdobě disneylandovské eutanázie. bychom si to užili, nahlížíme na to postupně očima zaměstnanců kremačních parků, rodičů i dětí. Chápu, že japonský kulturní pohled na smrt je zcela odlišný od toho našeho, ale upřímně - bylo to hodně depresivní čtení, způsobující mi lehký (no, spíš hluboký) diskomofort. Nepřispívala tomu ani ne moc povedená stavba, takže textu chybí 'flow'. Přeloženo: dost blbě se to čte. Na téma virových pandemií jsem četl už více sci-fi knih, tahle je kvalitativně takovým vlažným průměrem, přestože se zápletkou vymyká zcela jistě. Tak jen doufám, že žádná z vizí autora se nevyplní, zvlášť když děj zasadil do doby jen o nějakých deset let dál od současnosti.