Jak přežít vlastní vraždu

Začátek mě vůbec nebavil, neustálé zmiňovaní slova slasher a vyjmenovávání různých filmů bylo neskutečně otravné. Od soudu se děj dost rozjel. Kniha se téměř nedala doložit. Bylo to napínavé. I když vrah se dal v poslední čtvrtině knihy odhalit. Konec mě celkem zklamal. Čekala jsem happy end.

Já, nevím, jestli stárnu a nezvládám obsah knížek pro teenagery, ale od knížky “Jak přežít vlastní vraždu” jsem zřejmě (kde jsem na to vůbec přišla) čekala vice než to, že se setkám s expertkou “na zločiny a činnosti, které v žádném případně nedělej, když…”… Upřímně mi neseděl font písma a celkově se i zdála taková unylá… Děj mohl ubíhat rychle, ale drobné písmo nahečmané na stránku ve mně vyvolávalo pocit, že se moc neposouvám, a co nedělám často, tak jsem dokonce kontrolovala délku kapitol. Fakt je, že posledních 30 stran mně bavilo ze dvou důvodů - 1. blížil se závěr, 2. trocha toto slasher napětí, ale vraha jsem odhalila dříve… Ze zajímavého námětu se stal návrat do minulosti a pokud nestihneš přijít na to, jestli je vrah vrahem do půlnoci, budoucnost nezměníš… Popelucha jako vyšitá… Mno, hitparáda se nekoná, ale splnila jsem si položku z booklistu, která se vyloženě opírala především o autorku, která mě velmi zajímala, a i přes tento mírný přešlap, ji nepřestanu sledovat. Tři z pěti jsou pro tuto čtenářskou zkušenost adekvátní. Dobře, půl hvězdy navíc za konec…