Jak jsem dobyl Nový Zéland a jak Nový Zéland dobyl mě

Přesně nedokáži říct, co jsem od knihy čekala, ale pravdou je, že v podstatě mi nic nepřinesla. Snad kromě zjištění, že opíjet se můžete i bez peněz a opíjet se na Novém Zélandu má své kouzlo, když se probudíte uprostřed tržnice místo na pláži. Autor v podstatě popisuje svoji cestu po Novém Zélandu jako jednu velkou pařbu, kterou doplňují názvy měst, kde se zrovna "zakalilo", a pár jmen, s kým se zrovna "kalilo". K tomu se povrchně dovíme, že peníze se vydělávají trháním ovoce (jablka, kiwi), že "trávu" seženete všude a občas jak lze "občůrat" systém. Bezva! Jestli budou i jeho další knihy, které slibuje, ve stejném duchu, tak to bude never ending "prokouřená pitka" na pozadí světa. Autorovi však nemůžu upřít, že čtenáře neustále upozorňuje na skutečnost, že se nejedná o turistického průvodce. Doporučuji všem, kteří rádi čtou o pití, popíjení a chlastání, kouření trávy a ranní (odpolední) kocovině a chtějí vědět, ve kterém městě na Novém Zélandu lze koupit Burger King.

Autor v knize několikrát upozorňuje, že se nejedná o průvodce, a to je vlastně nakonec největší chyba téhle knihy. Nejzajímavější jsou totiž právě ty pasáže, ve kterých se náhodou zmiňuje o zajímavostech z Nového Zélandu, popisuje některá z turistických míst. Všechno ostatní, což zahrnuje alkohol, trávu a vymýšlení způsobů, jak něco (nebo někoho) "ojebat", je nekonečná nuda a pořád to samé dokola a fakt si neumím představit, komu je ta kniha vlastně určená.