I Čechoslováci budovali socialistický ráj. A i oni byli vyhnáni. Vinou války a divoké kolektivizace byl v roce 1921 Sovětský svaz ekonomicky v koncích. Přišel proto se záchrannými opatřeními: uvolnil přísně řízené hospodářství a požádal komunisty celého světa o pomoc, a to nejen finanční — každý soudruh mohl přijet budovat zemědělství, průmyslové podniky a s nimi i socialistický sen. V březnu 1925 odjíždí i první z několika výprav československého družstva Interhelpo, tvořených většinou dělníky a drobnými řemeslníky. Cílem jejich cesty se stává Kyrgyzie, kterou jim komunističtí agitátoři líčili jako zemi zaslíbenou. O to větší je jejich překvapení, když dorazí do polopouště, kde končí koleje. Tím však jejich tragický příběh teprve začíná. Vybudovat podniky a továrny se sice podaří, ale jen málokterý z osadníků, kteří byli nakonec vyhnáni a perzekvováni, by to označil za splněný sen… ––– Vystěhovalci sedí ve svých vagonech a čekají, až se rozední. První dojmy jsou zdrcující. „Zdálo se, že vlak zastavil uprostřed ničeho. Nebyla tam ani staniční budova, jen několik nízkých chatrčí a okolo nich holá step. Později jsem často slýchal opakovat čísi sklíčený komentář: Tak tady jsme na konci světa,“ napsal Alexander Dubček. — ukázka z knihy