Kniha nabízí pohled do historického pozadí formulování koncepce informační gramotnosti jako určitého nástroje pro úspěšnou adaptaci na informační společnost. Nespokojuje se pouze s historickou analýzou, ale sleduje širší filozofická a pedagogická východiska celého fenoménu. Opírá se o myšlenky Luciana Floridiho, které kriticky analyzuje. V závěrečné části pak nabízí vlastní konceptualizaci tématu, která vyžaduje – v kontextu nástupu generativních systémů s umělou inteligencí a společenských změn – nové, hlubší pojetí tohoto fenoménu. Ukazuje, jakým novým způsobem se musíme s technologiemi naučit pracovat, abychom mohli žít v informačně udržitelné demokratické společnosti. Vzdělávání v práci s technikou a informacemi se zde stávají cestou k nově chápanému a hlubšímu humanismu.