Hypofýza v exilu

Kniha popisuje skutečné události života Sofije Kordič narozené v Chorvatsku, provdané za Srba ve válečné době při rozpadu Jugoslávie a roky po ní. Kniha je silná právě svou autetičností. Sofija žila v Bělěhradě, pak studovala v Holandsku a Dánsku a nakonec se usadila v Praze jako novinářka. Pracovala také v rádiu Svobodná Evropa. Sofija silně prožívá všechny válečné události ve své vlasti, katastrofální dopady na životy všech lidí žijících v té oblasti ať už jsou jakéhokoliv náboženství, ať jsou to Chorvati, Srbové, katolíci, pravoslavní, muslimové. Ti všichni žili do té doby poklidně a najednou se to vše zhatilo a sousedé se vraždili a navzájem vyháněli ze svých domovů.. To všechno jsou fakta, které my starší pamatujeme z médií a nechtělo se nám věřit, že je něco takového po 2. světové válce možné. Já jsem kromě toho četla již dřívě několik autentických knih, např. od Barbary Demick "Logavina street" apod. Přesto toto byl pohled také ze strany obyčejných Srbů, kteří nechtěli mít s touto válkou nic společného a nechtějí být spojováni s nacionalisty a jejich krvavými zločiny. Sofija je velmi temperamentní a velmi ji obdivuji za její odvahu, s jakou se dovedla postavit rasistům a říci jim, co si myslí. Co se týká dopisů jejích přítelkyň, ty jen dotvářejí celkový obraz. Není to právě pohodové počteníčko, ale je třeba, aby byl čtenář v obraze, to znamená, pokud mu není jasné, o co šlo, dohledat si fakta a souvislosti na internetu.

Prvotina této chorvatské autorky mi přišla velmi zdařilá. Horší počáteční orientace ve střídajícím se ději s dopisy, byla u mně po "začtení" se nahrazená nadšením "z rozvrstvené optiky pohledů obyčejných jugoslávců" na samotný balkánský konflikt i na přístupu okolního světa k němu, na těžkosti migrace a integrace v jiných kulturách a na válečné posttrauma, které stále někde "probublává" účastníkům jejich osobní i profesní životy.