Bylo to přesně takové, jako jsem si přála. Mám moc ráda tyto fiktivní historické příběhy, které jsou trochu založeny na příbězích skutečných. Tento vznikl díky tomu, že autorka byla hospitalizována v nemocnici Waldfriede v Berlíně. Jako pacientka měla při uzdravování dost času, aby se s historií nemocnice seznámila. Ve vitrínách poblíž bufetu byly vystaveny staré dobové fotografie, které ji natolik uchvátily, že vznikl tento příběh. Podařilo se ji nahlédnout do kroniky, z níž je možné dozvědět se o vzniku ústavu a také o lidech, kteří tu žili a pracovali. Hlavní postavou je Hanna, která se postupně vypracovala jako sestra u rentgenu, zároveň byla asistentkou v ordinaci a pravá ruka doktora Louise Conradiho. Děj příběhu se točí kolem Hanny, ale v pozadí vidíme, jak se lidé vypořádávají s hospodářskou krizí, která následovala po první světové válce. Sleduje důsledky inflace, nástup fašismu v Německu, a především dobu druhé světové války, která přinesla nemocnici mnoho starostí a utrpení. Také poválečné období znamenalo pro ústav velkou výzvu. Aby byl děj knihy né, jenom historický, ale i trochu romantický, sledujeme Hannu a její milostné vztahy. Corina Bomannová mě tímto románem přesvědčila, že mi její styl psaní sedí a jsem nadšená. Kniha má skoro 500 stran, ale já si každou z nich užila a velmi těžce jsem se loučila. Netrpělivě už vyhlížím pokračování. Moc doporučuji opravdu krásné čtení.

Nezáleží, jak jsi silná, ale jakou máš vůli. I když se mi zdál překlad na některých místech takový kostrbatý, děj knížky měl spád. Se zájmem jsem sledovala osudy pacientů i personálu nemocnice Waldfriede a mladé sestřičce Hanně jsem moc fandila. Bylo také zajímavé pozorovat, jak se postupně vyvíjelo zdravotnictví a jaké máme oproti dřívějším dobám v této oblasti teď výhody.