Hrbačka

Pamatuji si, že když jsem četla Rozložíš paměť, měla jsem docela zábrany to číst. Připadalo mi to hodně intimní a osobní. Nevím, jak moc je Hrbačka autobiografická, ale tady to bylo to samé. Šákja vše líčí zcela věcně a bez obalu. Žádná sebelítost, žádná tabu. Napsané je to tak, že jsem nepochybovala. Věřila jsem jí každé slovo. A snad i rozuměla...

Tohle je přesně ten typ příběhu, který přečtete skoro na jeden nádech, ale v hlavě vám zůstane mnohem déle. Je to hodně krátké, ale zároveň neuvěřitelně intenzivní. Já jsem to měla přečtené snad ani nevím jak rychle, úplně mě to vtáhlo a nemohla jsem se odtrhnout. Přitom to není lehké čtení. Hlavní postava Šákja žije v těle, které ji omezuje na každém kroku, a právě to, jak autorka popisuje její vnitřní svět, myšlenky a touhy, je na celé knize asi nejsilnější. Není to hezké ani uklidňující, spíš naopak. Čtenář se dostává hodně blízko k něčemu, co není úplně příjemné si připustit. A přesně to ve mně zůstalo i po dočtení. Takový zvláštní pocit, který se špatně popisuje. Kniha se mi líbila, opravdu hodně, ale zároveň ve mně zanechala určitou pachuť a vnitřní neklid. Není to příběh, po kterém by se člověk cítil dobře, spíš ho donutí přemýšlet a možná i trochu vystoupit z vlastní komfortní zóny. Já mám edici Hlas hodně ráda a Hrbačka mě v tom jen utvrdila. Je to silné, jiné a rozhodně zapamatovatelné čtení. Hodnotím 4,5 z 5 hvězd, i když tentokrát to není jen o tom, jak moc se mi kniha líbila, ale hlavně o tom, jak silně na mě zapůsobila.