Hranice zapomnění

Jednatřicetiletý Sergej Lebeděv prokázal na samém počátku své spisovatelské dráhy mimořádný talent. Jeho próza se silným etickým nábojem, Hranice zapomnění, představuje nový fenomén v současné tzv. lágrové literatuře. Zatímco její vrcholní představitelé, Solženicyn, Šalamonov či Ginzburgová na základě vlastních prožitků podávali drásavé svědectví a zároveň dokumentovali téměř s vědeckou akribií mechanismy určené k zotročení a následně k úplné likvidaci vězněných, Lebeděv píše o tom, co přežilo z lágrů do dnešních časů, a to v materiálním světě i v mysli lidí – píše o tom, jak se dnešní ruská společnost vyrovnává s tímto neblahým odkazem. Autorův zájem o geologii mu umožnil uplatnit v románu Hranice zapomnění konkrétní odborné znalosti a zkušenosti z terénu, získané při výzkumných expedicích v Severním Rusku a v Kazachstánu, v nedozírných horských masivech bohatých na minerály, rudu a uran, ale pověstných také jako dodnes neprobádaná či mnohdy dokonce utajovaná teritoria, kde narazil na trosky lágrů, hlídací věže, polozbořené baráky, přízračná města, osady a umělé ostrovy, výmysly degenerované civilizace. Fascinující jsou lomy a pozůstatky dolů – jímky, jámy, díry, hlubinné propasti, obrovitý jícen vydechující jedovaté páry, – území, která se po vyplenění zlata, minerálů, vzácných kovů a uranové rudy stala hromadnými pohřebišti zvěře i lidí. Vypravěč v Lebeděvově románu odkrývá při pátrání po aktérech „budovatelského“ díla skutečnou tvář a činy svého samozvaného pěstouna – bývalého velitele tábora otrockých prací. V jeho nálezech hraje nezaměnitelnou aktivní roli sama země, půda: ta doslova vyvrhuje ze svých útrob na povrch to, co mělo zůstat navždycky skryto, před čím už selhává paměť dědů a otců a čemu se vyhýbá perestrojková generace vnuků směřující k Evropě. Jde o nevšední knihu s mnohovrstevným podnožím, knihu o nezapomínání, vyprávěnou tím, kdo na cestě zpátky do minulosti zpátky prochází dramatickým procesem sebepoznání, jímž uzavírá své trauma, jehož kořeny tkví v dětství prožívaném ve stínu muže poznamenaného hlubokou nenávistí k svobodnému životu. ---------------------
Vypravěč – chlapec, jemuž soused jeho rodičů z chatové osady, přijímaný celou rodinou jako jakýsi adoptivní Druhý děda, zachránil život tím, že mu poskytl krev pro transfuzi a sám při tom shodou okolností zemřel, začne pátrat po minulosti tohoto člověka, o němž prakticky vůbec nic neví a pouze tuší, že tento slepý starý muž, který se do vypravěčovy rodiny jaksi samozřejmě vetřel, má za sebou něco neblahého. Když dospěje, stane se geologem (stejně jako autor) a na svých cestách po dálném severu pátrá po stopách Druhého dědy, jehož krev mu koluje v žilách. Všude naráží na ztrácející se zbytky stalinských lágrů a mizející památku zmařených životů. V téměř pikareskním románu s minimálním dějem, bez dialogů a bez pojmenovaných postav, psaném v ich-formě, se formou jakéhosi mysticky dobrodružného thrilleru postupně dovídáme, o minulosti Druhého dědy, o jeho působení ve funkci náčelníka gulagového lágru, který má na svědomí tisíce lidských životů i životy svého malého syna a své ženy. Mimořádná kniha, která jako by stavěla most z rozplizlé ruské současnosti přes perestrojku do dob stalinismu. Kritička Olga Lebjoduškina o Lebeděvově románu napsala: „Tato kniha je dnes jediná, která se ujímá těžkého úkolu historického doznání, s nímž ruská společnost nechce nic mít. Sergej Lebeděv pokládá své mučivé otázky v zemi, kde – na rozdíl od nacistických zločinců – nebyl nikdy odsouzen žádný vládce koncentračního tábora a žádný velitel popravčího komanda nestanul před soudem. Nikdo zde tedy nemůže říci, že v jeho žilách nekoluje krev katů, i kdyby třeba nebyl jejich potomkem…“