Další fantasy svět od české autorky. Vypráví o dívce Runě, která přišla o rodiče a bratra, když je přepadli vojáci z vedlejšího státu a ji a ještě několik dětí z Vesnice vzali do zajetí. Každý byl u jiné rodiny, chovali se k nim jako k otrokům a mlátili je. Runa se s takovým osudem nehodlá smířit. Plánuje útěk a záchranu ostatních dětí do své země. Spřátelí se s klukem, který je sice z nepřátelské země, ale nesouhlasí s válkou, kterou vede jeho otec a ostatní. Spřádá útěk krůček po krůčku a přitom zjišťuje, že nemůže všechny Arheny (únosce) házet do jednoho pytle. Někteří ji velmi pomohli. Zároveň s tím se spřádá i pověst o kameni osmi lidech a každý má jinou krev. Poslední část je spjata s Runou, proto po ní všichni pátrají. Zajímavý a neotřelý nápad, že i podle krve poznají, kdo je kdo. Nebo i podle kůže, vlasů, atd. Že jsou lidé rozdílný. Kniha je napínavá, čte se sama. Malinko jsem se vždy ztrácela, když autorka vypravovala před osmi, šesti atd generacemi. Bylo to na mě moc dalších jmen a moc jsem to nechápala. Na konci už to dává smysl. Konec je ale opravdu parádní a já si tvrdím říct, že je tu další krásný fantasy svět. Miluju vymyšlené světy, je to pro mě jako když se v televizi kouknu na pohádku. Doporučuji všem milovníkům fantasy.

Tato kniha mě opravdu zarazila do křesla. Konsternací. Vážně mě mrzí, co musím do zpětné vazby napsat, ale vzhledem k tomu, že autorku docela znám a chodím na její kurzy psaní, vážně jsem nemohla uvěřit tomu, co vidím. Námět a nápad sám o sobě je fajn. Horší je to se samotným zpracováním. Předně se tam objevuje dost neuvěřitelných scén - postavy se zničehonic vrhají k oknům, aby se mohly stát svědky potřebných událostí; HLAVNÍ technik, jenž je pověřen opravami a údržbou armádního zařízení, začne vedle Runy vypadat jako někdo, kdo je rád, že rozezná šroub od hřebíku; a případ samaritánské krysy, která pro nic za nic začne krmit člověka v tísni, tomu už teprve nevěřím. A když se střetnou abnormálně vysoké a abnormálně nízké teploty, tak vzniknou bouře silné jako prase, určitě ne ten paradise, co čekali. Taky jsem se trochu pozastavila nad názvy vymyšlené fauny – ač je evidentní, že např gridly je grizzly a sopouch je pavouk, ok, jsme na jiné planetě a jmenuje se to jinak. O to víc mě pak zaráží, proč kočka zůstala kočkou. (A vlastně i káně a pes.) A pokud jde o psodavy, tak nám tu nesehrají žádnou roli. Oni se tam totiž jaksi - krom jednoho historického okénka - vůbec nevyskytnou. Zpětné vyprávění je ok, ale ne, když se už dostaneme do přítomnosti! Skočit zas na moment do budoucna, vyzradit kdo umře a zas to celé sledovat zpětně už opravdu není napínavé – zvláště ve třetím dějství! A k tomu vyprávění – pokud něco postava vypráví, pak může vyprávět jen to co zažila, ne co zažily nějaké děti někde jinde (rodinné poměry Honaha a Oriho). Co mě však bolelo ze všeho nejvíc, je samotná stylistika textu. Korektor se tu opravdu, opravdu nevyznamenal. Nechal tam chyby v textu (zvláště v poslední části, kde se v tom začala už ztrácet i sama autorka a pletla jména (Maši/Majsi) nebo zapomněla, že uložila nějakou postavu ke spánku, a ta se tedy i nadále účastnila hovoru), mezery mezi slovy navíc i věty jako „Runa se hodně nadechla se.“ Text na mnoha místech působí dojmem zapomenutého – nepředělaného prvního draftu. Všechny postavy se mezi sebou v 90% případů baví tak, že věty pronášejí. Pronášejí dokonce i výkřiky (?!!). A největší třešničkou byla uvozovací věta na začátku i konci přímé řeči (A dodala: „Psal knihy a maloval, já už jen bojuju,“ pronesla zamyšleně). Jsem vážně moc zklamaná. Čekala jsem ukázkový text, z něhož se budu moci učit, jak na to.