Hlohový náhrdelník

Sbírka poezie Aleksandra Nawrockého Hlohový náhrdelník představuje kompletní překlad jeho polské sbírky Dla zakochanych (1996, Pro zamilované) z edice vydavatelství IBiS Najpiękniejsze wiersze (Nejkrásnější básně), v níž byly dosud vydány milostné básně polských klasiků – Krzysztofa Kamila Baczyńského, Konstantyho Ildefonse Gałczyńského, Bolesława Leśmiana, Adama Mickiewicze, Marie Pawlikowské-Jasnorzewské, Haliny Poświatowské, Kazimierza Tetmajera-Przerwy, Juliusze Słowackého a dalších. Sbírku Hlohový náhrdelník přeložil doc. PhDr. Libor Martinek, Ph.D. O knize se vyjádřili: Piotr Kuncewicz, Zbigniew Jerzyna a Jiří Staněk. Láska v těchto velmi pěkných básních není jen fyzickou fascinací a fyzickým naplněním, ale také romancí duše a těla a nezřídka trápením z rozchodů nebo jednoduše z nedostatku vzájemného porozumění. Neskrývám, že báseň Pro zamilované je nejpřesvědčivější částí lyriky v současné poezii. Tyto básně vidíme a cítíme, by co víc – vidíme a cítíme ženu, kterou básník stvořil a k níž a o níž teď hovoří. Piotr Kuncewicz Jde o pěknou a moudrou milostnou lyriku. Jemnou a smyslnou, něžnou i „smýkanou“ vášněmi. Velmi plastickou, nasycenou barvami a vůněmi. Autor miluje ženy, ale také se snaží jim porozumět. Láska je v těchto milostných básních často dramatická, neboť touha zde bojuje s hříchem, radostné nadšení se stínem smrti. Láska ženy je pro básníka největším darem tohoto světa. Ženu proto vidí v okouzlení a oslnění. Zbigniew Jerzyna Aleksander Nawrocki s jistotou virtuosa zahrál na jediný sólový nástroj – ženu. A zahrál i pro jediného posluchače: ženu. I když má v průběhu koncertu vícero tváří a je nositelkou různých jmen. Milostné tóny se slévají v polyfonní monolit, erektivně a triumfálně směřující vzhůru, transcendující to nejzákladnější a nejarchetypálnější, co může mezi oběma pohlavími probíhat. Ano, muži mohou být účastni toho slavení a koncertu, ale není určen pro ně, Nawrocki jím skládá hold ženě. Možná ještě důsledněji a hloub fenoménu ženství, tomu, o čem sníme a co celý život hledáme jako ideál, jako nedostižný cíl, jako zásadní směřování a poměřování. Neboť jakkoli dokonalí, virtuózní a sebejistí si, bez žen bychom nemohli nikdy poznat svou velikost (či malost) a bez žen bychom nikdy nemohli být účastni onoho zázraku, který z nedostatku lepších příměrů nazýváme láskou. Jiří Staněk