S humoristickými knihami mívám dost často problém, málokdy se naladím na stejnou notu jako autor, humor je prostě věc čistě individuální. S humorem Betty Mac Donald a jejím pohlížením na svět jsem byla v jedné notě od první přečtené kapitoly, v mládí to byla pro mě autorka číslo jedna a k jejím knihám jsem se opakovaně vracela. Souzněla jsem i s překladem Evy Marxové, ne vždy se to podaří a někdy je překlad sto původní text pokazit. Již dříve jsem se snažila o Betty Mac Donald něco zjistit, přemýšlela jsem, jak dalece jsou její knižní autobiografické příběhy totožné s jejím životem. Když jsem objevila tuhle knížku, hned jsem po ní skočila a přiznám se, že jsem ji pročetla s obrovským zájmem. Zklamání, jak někde níže naznačeno? Rozhodně ne. Jen její knihy dostaly další rozměr; stejně mě ale překvapilo, jak se skutečnost lišila od knižní verze, zejména tedy ve Vejci a já. Ale nakonec proč ne? Spíš je zajímavé, jak věrohodně Betty příběh ve Vejci podala, tak uvěřitelně, že najednou jsou mnozí zklamaní, že hodně věcí bylo ve skutečnosti jinak. Nedávno jsem narazila na článek s životopisem Betty – a ten vycházel z autorčiny knihy Vejce a já se všemi podrobnostmi; vlastně málokoho asi napadne, že se nejedná o přesnou autobiografii. Že nakonec tím líným pijanem mohl být Bob, že maminka a sestry Betty ve skutečnosti bydlely za rohem a pomáhaly jí, soused (mimochodem syn „Hicksových“) jí chodil štípat dříví, aby v zimě s dětmi nemrzla… Zaujal i soudní proces s bývalými sousedy Bishopovými („Kettlovými“), kteří se po vydání knihy po letech poznali. Ano, poněkud sžíravá ironie, která se nesoustřeďovala jen na vlastní osobu autorky, ale i lidičky okolo ní, mohla být zraňující… My Bardovi proti všem – tohle motto, jak známe z knih autorky, byla však skutečnost. Soudržnost rodiny, tak jak jsem vnímala z knih, byla prostě i v životě Betty a nebyla ničím vymyšleným. Smutný konec Betty mě vzal za srdce. Obdivovala jsem Paulu Becker, jak pojala hledání Betty Mac Donald a s jakou empatií a osobním nasazením k tvorbě jejího životopisu přistupovala. Její osobní přístup i nadšení, s jakým sepisovala osudy Betty a její rodiny, mě strhlo, možná i víc, než bych čekala... Plus za rozsáhlou přílohou s fotografiemi členů rodiny i domů, ve kterých Betty žila.

Zpočátku se vypráví o motivacích novinářky Pauly Becker a o jejím pátrání po životě autorky, která si záskala i mě samotnou. Novinářka se vydala po stopách obdivované spisovatelky Betty MacDonald. Becker objevuje různá zákoutí s domy ve kterých Betty bydlela, často již v současnosti zchátralých, Betty se dost stěhovala a vystřídala různá bydliště. Hledá stopy a staré věci, které tato osobnost mohla používat, kromě korespondence, poznámek a fotografií si všímá třeba i takových nepatrných a banálních detailů, jako je třeba původní klika na dveřích, které se autorka dotýkala. Je vidět, že je její velkou fanynkou. Jak jinak, hodnotí i Bettino dílo a osobní, rodinný život, jedná se o autorčin životopis. Imponuje mi, že na všem, i hodně zlém, americká spisovatelka MacDonald hledala způsob, jak si nestěžovat a hledala humor, který by zoufalou situaci pomohlo překlenout. V době, kdy lidé potřebovali povzbuzení dávala do života radost a sílu. To podtrhuju, podle mého to bylo a pořád to je tajemství jejího úspěchu, je důvodem, proč vzbuzuje dodnes tak velký zájem u mnoha lidí.