Upřímně, knížku jsem ze začátku měl tendenci podceňovat. V druhé části trilogie se příběh tak nějak napůl uzavřel, a když jsem tak na začátku třetí knihy viděl, jak autoři do děje míchají úplně nové postavy, jen jsem nevěřícně kroutil hlavou. Závěr trilogie a polovina sestavy prakticky úplní nováčci? To přece nemůže fungovat. Ale fungovalo to. Bože jak to fungovalo. Třetí díl má sice stejně jako předešlé dva své mouchy (gramatické chyby nepočítám), například zkratkovitost, občas patetické dialogy a nelogická místa, jako celek a (především) jako závěr série však funguje na 100%. Dějové linky mají spád, všechny svou troškou přispívají k celku a žádná není na obtíž. Neúnavný válečný štváč Vorian (světe div se) už není neomylný, autory glorifikovaný Han Solo co má vše v malíku a s voláním „Deus ex machina“ uprostřed bitvy vymyslí absolutně neočekávanou a efektivní strategii. Nyní je spíše unavený, radikalizovaný sociopat, což je co do charakterového vývoje jedno z nejlepších překvapení knihy. Upřímně jsem nečekal, že se budu kdy na kapitoly s ním těšit. Po Xavierovi nám zůstal odkaz v podobě jeho zetě a tří synů, rozhodně však nejde pouze o dějovou náhradu a berličku k návaznosti na další knihy. Charakterově zcela odlišní bratři mají každý co do prostoru vyrovnané šance, zejména Abulurdova linka příjemně uzraje a v závěru vyvrcholí velmi nečekaně, avšak uspokojivě. Autoři rozhodně se smrtí Xaviera na Harkonneny nezanevřeli. Za chytrý krok považuji také rozhodnutí upozadit linku Normy Cenvy a žen z Rossaku. Díky tomu, že se prostor těchto neatraktivních postav snížil téměř na polovinu, dostaly politické variace a filozofie mnohem více místa k rozvíjení, a to je dobře. Erasmus a jeho věrný mentat Gilbert tradičně to nejlepší, co může kniha nabídnout. Kapitoly s robotickým filozofem a vědcem od prvního dílu trilogie drželi vysokou laťku kvality, a není tedy s podivem, že i v posledním díle má Erasmus skvělé dialogy a především ve spojení se svým žákem ukazuje, že se od časů první knihy (kdy hodil dítě z balkónu) dokázal naučit lidskosti. Linku Istiana Gosse, nástupce Joola Noreta jsem měl v úmyslu pohanět jako zbytečnou a účelovou akční vatu, ale neudělám to. Předposlední kapitola s mistrem meče byla natolik napínavá a citově silná, že musím být mírnější. Nejlepší tradičně nakonec: za prvé fanatická (až šílená) dívenka Rayna Služebnice, na jejímž strhujícím příběhu nám autoři názorně demonstrují sílu náboženského fanatismu ve společnosti a nutí nás rozpačitě kroutit hlavou, když se prakticky celé lidstvo jako celek semknulo za jedinou postavu pouze proto, protože tato postava koná. Je zcela jedno, že jen mlátí tyčí do strojů a zcela absurdně tvrdí, že je nutné nenávidět a ničit zcela všechny stroje. Koná a to člověku, zdá se, stačí. Co do kvality (nikoliv bohužel do hloubky) Rayne směle sekunduje dvojice Yorek Thurr a Omnius, dvojice řekněme hlavních antagonistů série. Záporáci jsou odjakživa zajímavějším materiálem, ale jak počítačová všemysl tak šedá eminence džipolu mají oproti např. Glossu Rabbanovi navrch díky tomu, že při konání nějaké té špatnosti také přemýšlí. Na Arrakis se toho naštěstí zas tolik nedělo a to málo prostoru, co naíb Ismael a jeho nezdárný adoptovaný synek dostal, nestačilo mně ani nadchnout, ani znechutit. Průměr. Také Titáni už nebyli nijak zajímaví, se smrtí všech nějak charakterově výrazných částí skupiny nakonec jejich zánik neměl v mých očích žádný citový dojezd. Čili, summa summarum, Bitva o Corrin mě chytře donutila k podcenění a umocnila překvapením svou kvalitu. Jsem rád, že jsem trilogii dočetl až do konce a z vděku za mnoho hodin zábavy dávám plný počet.

Závěr Služebnického džihádu a dlouhou válkou mezi lidmi a stroji jsem vyhlížel už při čtení druhého dílu této trilogie a byl jsem zvědavý jak bude navazovat na další knihy, odehrávající se v budoucnosti tohoto obrovského vesmíru Dle komentářů níže, nejsem sám, koho bavil děj nejvíce do časového skoku, po časovém skoku nastal zlom a děj obsahoval více omáčky než hlavního chodu, stávalo se tedy, že jsem četl na automat a ani jsem nevěděl co čtu:) to se ovšem zlomilo u posledních cca 150ti stran, kde se děj opět rozjel a nemohl jsem se odtrhnout dokud nebyl opravdu konec Celkový závěr bych si představoval asi trochu jinak, ale nejsem z něj vyloženě zklamaný, ani nadšený, byl zajímavý, jen jsem čekal větší šok ohledně vzniku nepřátelství Atreides x Harkonnen. Rovnou se vracím k trilogii o "Školách Duny", protože po loňském přešlapu s dřívějším čtení Sesterstva před Historii mě čekají už "jen" dvě knihy, které se zaměřují na doby minulé Doufám v dotisk další trilogie (Předehra) a zároveň v dotisky dalších starších kousků, které tak trochu zapadly Snad nás Baronet překvapí