Harro a Libertas

Když se řekne „německý odboj“, většina z nás si vybaví jen izolované záblesky odporu, malé ostrůvky vzdoru v moři nacistického fanatismu. Norman Ohler nám však ve své knize odkrývá příběh, který byl dlouhá desetiletí trestuhodně přehlížen, a rehabilituje takzvanou „Rudou kapelu“. Jedním z nejsilnějších momentů knihy je právě způsob, jakým autor očišťuje jméno této skupiny. Není to suchopárný výklad; je to rehabilitace pravdy, kdy Ohler strhává nánosy ideologických lží a ukazuje nám odbojáře takové, jací skutečně byli – ne jako zrádce či sovětské špiony, ale jako lidi svědomí. Ohler není typický historik a historie je v jeho podání spíše dokumentárním thrillerem. Autor prostudoval tisíce stran dopisů, deníků a vyšetřovacích spisů, což knize dodává mrazivou autenticitu. Právě z těchto fragmentů rekonstruuje dialogy a vnitřní pocity postav s takovou plasticitou, že zapomínáte, že čtete o událostech starých osmdesát let. Kniha má tempo moderní beletrie, ale v pozadí neustále cítíte drtivou tíhu reality. Díky vyprávění v přítomném čase vás autor vrhá přímo do středu dění – cítíte cigaretový kouř v berlínských barech, slyšíte zlověstné dunění bot SS na schodech a svírá vás všudypřítomná paranoia. Bude ten, kdo klepe na dveře, přítel, nebo kat? Autor se nebojí syrovosti a hned úvodní scéna mučení jasně ukazuje, že tady se nehraje o ideály, ale o holý život. Celý příběh stojí na dynamickém kontrastu dvou hlavních hrdinů. Harro Schulze-Boysen je muž s rebelským srdcem, živel a brilantní informátor přímo v srdci Göringova ministerstva letectví, který už v roce 1933 pochopil, že se zlem nelze vyjednávat. Libertas je postavou ještě zajímavější, ač rozporuplnější. Žena milující večírky, která se pod tíhou doby mění v klíčovou spojku odboje a s chladnou hlavou archivuje důkazy o nacistických zvěrstvech. To, co činí tento příběh nadčasovým, je právě role žen. V době, kdy nacistická mašinérie tlačila ženy pouze k plotně a do porodnic, tvořily v tomto hnutí celé dvě pětiny členské základny. Nebyly jen stíny svých mužů, byly to bojovnice v první linii. Kniha otevírá otázky, které řežou do živého i dnes. Především dilema vlastizrady versus morálky. Je zrada tyranského režimu zločinem, nebo nejvyšším hrdinstvím? Postavy toto neřeší u stolu, ale prožívají to každou vteřinu. Cítíte tragickou marnost v momentě, kdy Harro získá přesné datum útoku na SSSR, ale Stalin jeho varování ignoruje. Tato marnost dodává jejich oběti hluboký rozměr. A pak je tu svoboda v totalitě. Harro a Libertas žili nespoutaně – milovali se, pořádali večírky, hltali zakázané umění. Ohler to interpretuje jako formu nejhlubšího vzdoru. Nacisté jim mohli vzít život, ale ne jejich identitu. Musím však přiznat, že začátek četby nebyl vůbec snadný. Autorova roztříštěná chronologie a střídání perspektiv působily zpočátku jako chaos, ve kterém jsem se ztrácel, čemuž nepomáhalo ani obrovské množství jmen. Postupem času jsem se do děje dostal, ale i přes autorovu snahu mi postavy přišly v něčem stále trochu vzdálené. Určitá disproporce panuje i v jejich zpracování; Libertasina motivace a vnitřní svět nejsou analyzovány tak detailně jako Harrovy, což může mylně vést k dojmu, že její role byla sekundární. Samostatnou kapitolou je jejich vztah, který je motorem celého odporu. Ohler předkládá obraz moderního, svobodného partnerství, pod jehož povrchem však bublá znepokojivá nerovnováha. Harro září jako charismatický vizionář, zatímco Libertas často tiše nese drtivou emocionální daň jeho rozhodnutí. Ohler odhaluje i druhou stranu mince: bolestivou toleranci. V době odloučení Harro přijal, že si Libertas našla milence, ale Libertas nesla Harrova dobrodružství mnohem tíže. Přesto nikdy neodešla. Jejich manželství připomíná zběsilou jízdu na horské dráze, kde se zmítají mezi porozuměním a žárlivostí, mezi absolutní svobodou a spalující bolestí. Co mě na tom nepřestává udivovat, je ten šílený rozpor mezi smrtelným nebezpečím a touhou „pořádně žít“. I pod dohledem gestapa odmítli rezignovat na svou vnitřní svobodu, i když právě tento styl života je ohrožoval nejvíce. Když knihu zavřete, zůstane ve vás paradoxní dojem, že jejich svazek byl svým způsobem šťastný. Závěrečná část knihy, popisující zatýkání a procesy, je emocionálně devastující, ale literárně brilantní. Z chaosu se vynoří thriller, který nedovoluje vydechnout a graduje aktivitami, jež vám zrychlí tep. Ohlerovi se podařilo vzkřísit příběh, který měl být zapomenut. Nejsou to svatí z legend, ale chybující, vášniví lidé, kteří se rozhodli, že stát za pravdou má větší cenu než život v bezpečné lži. Harro a Libertas není jen suchý výčet faktů. Je to symfonie odvahy, která skončila tragicky, ale zanechala po sobě nesmazatelnou stopu. Je to příběh o politickém boji stejně jako o lidské křehkosti. Připravte se na to, že po dočtení budete ještě dlouho tupě zírat do prázdna. Je to bolestná pocta svobodě ducha, která přežije i v cele smrti, a hluboký obdiv k hrdinům, kteří v učebnicích dějepisu bývají jen poznámkou pod čarou, ačkoliv pro svobodu obětovali vše. Ig: pribehy_stranek