Hančina cesta

Nejspíš jsem od knihy čekala něco jiného, a tak jsem ze zpracování zklamaná. První část - Mé vzpomínky - se četla dobře. Ve druhé části - Dodatek - jsem se v té záplavě jmen ztrácela.

Hančina cesta je vyprávěním Hany Sternlichtové, jejíž širší rodina byla tvrdě zasažena holocaustem. Ostatně i ona sama přežila Terezín, Osvětim a další koncentrační tábory. Kvůli přání své rodiny se rozhodla říci svůj příběh i veřejnosti. Vyšlo pod značkou Computer Press. Na pomoc při tvorbě knihy si pamětnice přizvala Alžbětu Langovou, která se zabývá historií Pardubicka a dějinami Chrudimi ve 20. století. V roce 1996 už jí vyšla kniha Stopy Židů v Pardubickém kraji. Hana Sternlichtová ostatně vyrůstala v Holicích, právě nedaleko Pardubic. Dalo by se říci, že šťastně, dokud její život zcela nezvrátila druhá světová válka. Jí samotné již vyšla autobiografie v roce 2018. Tenkrát ovšem pouze vlastním nákladem a nyní navíc její vzpomínky dostávají daleko širší souvislosti. Obsah je rozdělen do několika částí. O životech rodičů před jejím vyprávěním se dozvíte z deníku jejího tatínka Arnolda Neumanna, který zde byl přepsán bez zásahů do textu. Končí právě narozením malé Haničky. Poté již následují vlastní vzpomínky autorky, v nichž se dočtete o jejím dětství a následně i prožitcích v koncentračních táborech. Musím být naprosto upřímný. V případě popisů hrůz se nejedná o žádné detailní rozbory a vzpomínání. Trochu větší část dostává Terezín, maličko se mluví o Osvětimi nebo o fabrice ve Freibergu, kde musela pracovat. Dojde i na osvobození v Mauthausenu a následný návrat do Československa. Jestliže tedy chcete více podrobností o těchto místech, raději hledejte jinde. Přesto lze i z těch drobných náčrtů tamních poměrů poznat jejich temnotu a hrůzu. Stejně jako v mnoha jiných titulech nechybějí silné emoce. Například ve chvíli, kdy je její maminka poslána na smrt doktorem Mengelem. Zajímavě je ovšem napsána i atmosféra po návratu domů, kde jí ovšem téměř nikdo nezbyl. Strasti a úzkost tedy ještě nějakou dobu zůstaly, přesto musela opět najít chuť do života a vytyčit si nové cíle. Jedním z nich bylo i přestěhování do Izraele, tehdejšího „ráje“ pro přeživší židy. Dočtete se o pocitech při příjezdu i postupném zabydlování se, nechybí i láska a rodičovství. Tím ovšem kniha ani zdaleka nekončí. Dostali jsme se teprve na stranu 100, což svědčí o střídmosti tohoto díla. Následuje několik dovětků, podrobně se věnujících její širší rodině. Najdete v nich mnoho dalších osudů přetržených holocaustem. Je to trochu méně záživné čtení, ale přesto se jedná o zajímavé informace. Celkově je kniha jako kronika jednoho rodu zasaženého těmito hrůzami velice zajímavá. Napomáhá tomu až překvapivě hodně různých fotografií i dokumentů. Převážně černobílých, ale i barevných. Najdete mezi nimi snímky předválečné i poválečné, dokonce nechybějí ani kvalitně zpracované rodokmeny. Díky těmto přílohám narostl počet stran na 240. Rozhodně se jedná o zajímavý vhled do samotné doby, a především na jednu konkrétní část lidí. Jak jsem se již zmínil, kniha prvotně neslouží jako důkladné zpracování událostí holocaustu, přestože ty mezi vším samozřejmě vyčnívají. Přesto podle má velikou dějinnou atraktivitu a zaujme i dojme nejednoho čtenáře.