Girolamo Savonarola

Renesanční Florencie obohatila kulturní dějiny Evropy opravdu štědře. Byla ale také dějištěm velkých politických a duchovních střetů. Tím snad nejdramatičtějším byl spor mezi převorem dominikánského kláštera Girolamem Savonarolou a papežem Alexandrem VI. Odsouzení vizionářského kazatele k smrti a vhození jeho popela do řeky nutně upomene českého čtenáře na život a smrt Jana Husa. Oba tito proroci pravdivosti a nespokojenci se stavem církve bývají protestantskými dějepisci označováni jako „předchůdci reformace“. Ženevský teolog, politolog a pracovník mládežnické organizace YMCA Théophile Geisendorf-Des Gouttes (1874–1953) nehledá pro Savonarolu zařazení do určitého proudu myšlenkových dějin, nýbrž všímá si jeho originality. Je k němu někdy obezřetně kritický, většinou se ale tento protestant dokáže do motivací dominikánského mnicha porozumivě vžít. Blízká je mu zvláště Savonarolova uchvácenost prorockými texty Bible Své pojednání určil širokému publiku, zvláště mládeži, která, „jak se zdá, víc než kdy jindy potřebuje vidět příklady vynikajících osobností, jež poslušny hlasu svého svědomí, dokázaly se postavit proti mocným tohoto světa“. Knížku napsal za druhé světové války a pozorný čtenář vycítí z díla autorovu obavu o osud Evropy, kde se tak snadno i ušlechtilé snahy o spravedlivější svět zvrhnou ve zběsilost a touha po jednotě v povolnost diktátorům. Jedním z důvodů, proč toto dílo vzniklo, byla Geisendorfova nespokojenost s úrovní turistických brožurek o Florencii. Napsal tedy svého průvodce, částečně městem květů jako takovým, hlavně ale zákrutami, propastmi i výšinami života velkého Florenťana: „Snad právě pro mladé lidi bude postava florentského dominikánského mnicha, ztělesňující nezlomnou vůli a morální odvahu, povzbuzením i útěchou.“