Fotbalový král: Pépi jede do světa

Druhý díl jsem přeskočila, protože je u nás v knihovně vypůjčený, ale nepřijde mi, že by mi to čtenářský zážitek výrazněji ovlivnilo. Extrémně krátké kapitoly, velká písmena, spousta obrázků (kde 10letý Pépi vypadá tak na 15). Zápletka je šíleně prostoduchá, autor se ani nesnaží o nějaké zdání uvěřitelnosti. Pépi jede, Pépi sází jeden gól za druhým… Pépi je prostě nejlepší... Mary Sue. Jenže je to taky sebestředný namachrovanec, furt jen já já já… žádná *power of friendship* nebo *úspěch tkví v týmové (spolu)práci* se nekoná. Všechno jde za Pépim. Ostatní hráči z týmu jsou jen křoví, kteří kromě jmen a hráčské pozice nemají nic, natož nějaký charakter, vliv na děj – nebo na průběh kteréhokoliv zápasu. Světlou snědou výjimkou je diverzitní vložka jménem Hassan, jehož přítomnost nám okořenila čtenářský zážitek o zlé Palestince. Chvíli jsem si myslela, že si autor popletl blízkovýchodní národy, ale ne. Ta jedna ilustrace někde kolem strany 83 (nevím přesně) vás naprosto utvrdí v tom, že jde o Palestince. A nakonec samozřejmě nezbytné utvrzování v genderových rolích, kdy máma a Hanička vaří, zatímco tatínek a Pépi čutají do míče. Protože tak je to přece správně a svět je tady v pořádku. No, alespoň v tomhle díle holkám nenadávají do dě*ek a neprodávají se nahé sestry za hamburger.

Jednoduché čtení, které mého syna, malého velkého fotbalistu, neskutečně bavila:-) Příběh je až příliš jednoduchý, zápasy Sparty dobře akčně popsány, délka je vcelku přiměřená a sem tam se zde najde i nějaké poučení a dobrý příklad pro děti. Takže v pořádku. Jen pro dospělého, byť i sparťana, trošku nuda;-)