Flotila zatracených

„Hlídals, Hlídko, Rozhraní, dočkal ses jen zklamání. Na samotu není lék, chcípnem tady vespolek.“ Flotila zatracených je druhá kniha v příběhu Rozhraní. Chvilkama se táhne příběh stylem knihy první. Rozvláčné, moc popisování a hodně opakování. Teprve někde v půlce těch pět seti stran se přesuneme jinam. A vlastně celý ten příběh Cavalona v hlavní roli je povedený a napínavý. Zajímavé jsou také vštěpy, jakási součást lidského těla, která brání poškození. Je to trochu složitější, ale také dobrá myšlenka. Malá ochutnávka: Ford si dlouze povzdechl. „Zkusila jste nakázat vštěpům, aby to vyléčily,“ Adequin se útrpně zamračila. Už jen pouhé pomyšlení na to, že by vštěpy požádala, aby se pohnuly, jí do paží a ramenou vystřelilo prudkou bolest. „Jo zkusila. Ani se k tomu nepřiblíží. Jako by moje předloktí byla něco na způsob zakázaného území. Jako by to už vůbec nebyla živá část těla.“ Ovšem jistá skepce ve mně stále hlodala. Proč je to všechno popisované oklikou. Kdyby šla paní spisovatelka trochu přímo, mohla napsat jednu knihu o pětseti stranách místo dvou a dílo mohlo být i svižnější. Takto jsem jen četl a čekal na poslední stránku, i když jsem o zajímavém konci pochyboval. Tento příběh o Rozhraní není sice špatný, ale pomalý. Myšlenka dobrá, jen jít na to příměji by bylo lepší. Tak že zůstávám u hodnocení jak u první knihy 70% ( ƸӜƷ ƸӜƷ ƸӜƷ Ƹ ) Citát: Hlavní navigační důstojník flotily je tak trochu k ničemu, když nemáte žádnou flotilu.

Půl hvězdy, že jsem vydržel skoro sto stran rozhovorů a znechuceně jsem zaklapnul tu bichli až když tam bylo moc ukecanych postav a ženy byly povyšovány podle vulgarit schopných nacpat do jedné repliky. Vůbec mi nepřišlo, že to je pokračování obstojneho prvního dílu. K nulovému ději nemám co psát a kniha uvolní místo lepším.