Exorcista

První polovina nuda,druhá,tak to byl nářez.Oproti ostatním,mě byla postava detektiva sympatická.

Nesmírně působivá kniha. Hned na začátek je potřeba říct, že autor opakovaně zdůrazňoval, že jde o teologický thriller, nikoliv o horor. Atmosféra je velmi hutná, děsivé to rozhodně je, příběh ovšem dlouho připomíná medicínskou detektivku à la Doktor House. Většina postav je přísně racionální a hledá diagnózu, která by sice byla lékařsky nepravděpodobná, ale stále možná. Dokonce i přivolaný kněz se zdráhá přijmout, že by skutečně šlo o něco nadpřirozeného, a usilovně pátrá po jiných možných možnostech. Jediným, kdo v posednutí ďáblem nejen věří, nýbrž v něj i doufá, je tak nakonec vyčerpaná matka, která je z neschopných odborníků čím dál zoufalejší… Pomalejší tempo i důraz na racionalitu tu funguje výborně, oboje navíc chytře připravuje půdu pro velké finále. Vynikající je také kontrast mezi banálními a vědeckými rozhovory a časté poetické popisy. Za pochvalu stojí rovněž postavy – člověk musí soucítit s knězem potýkajícím se s hlubokou krizí víry i s matkou, která má téměř neomezené prostředky, a přece nedokáže najít nikoho, kdo by její dceři pomohl. Překvapilo mě vyznění knihy ve vztahu ke křesťanství. Člověk by čekal, že to bude mít příchuť rouhání, ve výsledku to ovšem spíš připomíná reklamu na katolickou církev. Je ale pravda, že Blatty byl oddaným věřícím. „And yet I think the demon’s target is not the possessed; it is us… the observers… every person in this house. And I think—I think the point is to make us despair; to reject our own humanity, Damien: to see ourselves as ultimately bestial, vile and putrescent; without dignity; ugly; unworthy. And there lies the heart of it, perhaps: in unworthiness. For I think belief in God is not a matter of reason at all; I think it finally is a matter of love: of accepting the possibility that God could ever love us. P. S.: filmové zpracování asi není třeba představovat. Ačkoliv vzniklo před padesáti lety, díky chytrému střihu a povaze triků téměř nezastaralo a je děsivé a působivé i dnes. Jeho genialita nejlépe vynikne ve srovnání s řadou nepříliš povedených nápodob a pokračování (během posledních dvou let vznikly hned tři), které se ani s pomocí moderních triků nedokážou přiblížit jeho atmosféře. Na druhou stranu je tu těžko obhajitelné rozhodnutí obsadit do hlavní role teprve čtrnáctiletou Lindu Blair. Režisér William Friedkin chtěl původně starší herečku, dívka mu však učarovala natolik, že se nakonec rozhodl pro ni. Blair si během natáčení vážně poranila páteř a ještě měsíce musela mít ochranku, protože jí vyhrožovali smrtí. A ačkoliv dnes na film vzpomíná v dobrém a je na něj podle vlastních slov velmi hrdá, můžeme si jen domýšlet, jak se na ní něco podobného podepsalo po psychické stránce…