Elling: Pokrevní bratři

Elling. Útlocitný, inteligentní ač někdy naivní, filozofující, snící (chtěla bych mít jeho představivost...) a především plachý asociál/autista spokojený s životem ve svém vlastním, uzavřeném světě. Ovšem jen do určité doby, podobně jako jeho přítel, Kjell Bjarne, povahy však značně zemitější a ducha prostšího. Vskutku zvláštní dvojice podivínů tažená a tlačená do víru skutečného života jejich průvodcem a rádcem, kurátorem Frankem. Příběhy autistických osobností pro mne mají svou přitažlivost a půvab. V tomto případě ještě umocněný chladným severským naturelem obyvatel Norska, o němž sám autor ústy Ellinga mluví jako o zdroji betonových bariér mezi lidmi. Mohlo by se zdát, že na severu to mohou autisté mít snazší. Možná. Spíše se mi zdá, že koncentrace podivínů je tam o něco větší, než kdekoli jinde. Uznávám, zezačátku jsem trochu váhala, ale Ambjørnsen mě postupně dokázal zaujmout a věřila jsem mu, alias Ellingovi, každý jeho myšlenkový pochod, jeho názor a reakci na svět. I když mne občas dost udivoval. Ale taky pobavil. "Malý pulec Elling". Možná z knihy nejsem naprosto uchvácená, ale určitě ji mám za zajímavou, svéráznou i laskavou, vtipnou a vážně dost originální. "Vylétl ze mne zelený vodopád, jako vykřičník hanby... Po stočtyřicáté jsem se znemožnil." "Není on tak trochu mentál?... Ano, má jisté zvláštní mentální schopnosti."

Jemný humor i nesnadná realita. Mnoho přesných až hlubokých pozorování sama sebe v upřímné přímočarosti.....a tolik lidskosti a těžkostí v běžných situacích. Příběh laskavý a zároveň až syrově lidský. Citlivost, křehkost a odlišnost v primitivním kabátku chlapské touhy? Přímočaré i komplikované záhyby sociální práce? Odlišnost a jinakost, uvědomění si obojího, strach a zároveň obrovská touha zapadnout a vůbec se nelišit? Poslouchala jsem jako audioknihu a okamžitě mi došlo, že příběh znám z vydařeného divadelního představení Chvála bláznovství v podání úžasných bratrů Michala a Vladimíra Dlouhých a divadlo pro mě bylo daleko lepší :o) "Strach s sebou nese málokdy něco dobrého. Máme tady na Zemi vyměřeno pár krátkých let, pak zemřeme. Čím víc s sebou mrskáme, tím větší zažíváme bolest. Celý život mě fascinují lidé, kteří se skutečně odváží uvolnit. Kteří se nechají vést životem samým od pohádky k pohádce. A bylo mi vždy bolestně jasné, že já rozhodně nejsem jeden z nich. . . ."