Ekstase

V anotaci se píše, že novela upomíná na díla jako je film Věčný svit neposkvrněné mysli nebo román Pěna dní. No, tak to pardon, to si teda určitě nemyslím, k těmto výjimečným dílům chybí Ekstasy pořádná porce hravé kreativity a obrazotvornosti. Protagonista téhle existenciální anabáze spíš zapadá do série mladých mužů a žen, kteří jsou nekompatibilní s hodnotami většinové společnosti – z čehož nezbytně plyne konfrontace. Hrdinů tohoto typu je opravdu hodně (mají být protivahou k stereotypnímu vykreslování, ale už se dávno sami stali sami stereotypem, chce se mi říct) a ten ze Šponerovy kratší prózy mezi nimi patří k těm uvěřitelnějším – a tedy sympatičtějším. Není totiž přehnaně ukňouraný, ani přezíravý, nemá pocit, že mu svět dluží pozornost a péči, když on sám tak vyniká svojí radikální citlivostí. Je to prostě mladík "plný pochybností o sebe aj o druhých", ztracený mezi druhými, ztracený v sobě, ne však ztracený případ. Ekstase pro mě není literární veledílo, možná to ani literární nadstandard, na který budu ještě po letech vzpomínat. Ale je to zručně napsané (na debut určitě), není to triviální (trochu schematické ano, jasně, ale jaká kniha je čistý originál?) a dokáže zaujmout celou řadou postřehů a myšlenek, které se v čtenáři mohou zaseknout a dál pracovat.

Každou molekulu Ekstase jsem hltala jako horký vývar po promrzlém dni stráveném venku. K jejímu přečtení mě přivedlo jediné dobré rozhodnutí, jež jsem učinila přibližně půl roku před vydáním knihy. Jakub Šponer v textu četně využívá popisná přirovnání, která dodávají příběhu multidimenzionální rozměr. Ekstase ve svém jádru reflektuje citlivost, jež je mi více než vlastní. Tuším, že jsem na první přečtení neměla šanci ochutnat každou z nejdrobnějších částeček celku, s jistotou jsem si ji tedy nedala poprvé a naposledy. Díky za to!