Duše Tichomoří

Ostrov Wairua je místo, kde se můžete setkat se svojí duší. Dokáže k vám promlouvat a ukázat vám, co vám chybí, a co hledáte. A právě tenhle ostrov se rozhodne koupit Alice. Dívka, která úplnou náhodou vyhraje pohádkovou výhru v novozélandském Lottu. Na ostrově se rozhodne vybudovat oázu klidu. Hotel s instruktory jógy a surfingu. A v tomto hotelu, na tomto magickém místě se všechny příběhy odehrávají. Kniha obsahuje 5 krátkých povídek. Každá povídka se skládá ze dvou úhlů pohledů. Většinou pohled muže a ženy. Což je originální a strašně fajn. Každý příběh je jiný, ale jedno je spojuje. Vždy se jedná o vztahy, lásky, touhy a splnění nejtajnějších snů. Romantika tu zkrátka hraje velkou roli. Řeší se tu ale i vážná témata. A vlastně i naprosto opačné úhly pohledu. Žena jež touží po dítěti, ale nemůže se svým mužem otěhotnět x muž, který má ženu a děti ale touží po svobodném životě bez nich. To mně nutilo zamyslet se nad tím, že člověk vlastně vždycky chce to, co nemá. Místo toho, aby byl šťastný a vážil si toho, co má. Většina příběhů je lehká a oddechová. Ideální čtení na letní dovolenou pod palmami. Každý příběh končí happyendem. Každý na ostrově nalezne, to co hledal. U někoho je to další spřízněná duše, u někoho nalezení vlastní rovnováhy a objevení duše své. Dokonce jsem dostala i několik situací s velkým přesahem, o kterých jsem delší dobu musela přemýšlet. ,,Musela jsem přiznat, že opravdu člověk může ztratit sám sebe s dětmi, když to dovolí. Mně se to stalo s nenarozeným dítětem. Ještě ani není na světě a já už mu podřídila svůj život." ,,Odvážím si vzpomínku na pocit laskavosti od druhého. Na skutečnost, že mě někdo má rád pro mě, a ne pro moje tělo." Jediné co mi vadilo bylo, že autorka nijak neoddělila text, prestože jsme skočili v čase. Než jsem se zorientovala, že už nejsme v baru ale jinde a v jiný den, chvilku to trvalo. Tohle by ale hravě vyřešil další odstavec, aby text tak nesplynul. Občas mi také přišlo, že se některé věci trochu opakují. Na takhle malou knížečku jsem ale dostala vše, co jsem čekala, a možná ještě malinko více.

Duše Tichomoří je zvláštní knížka v dobrém slova smyslu. První kapitola mě spíš teda mátla, dokonce jsem zvažoval, zda knihu neodložit. Nakonec jsem vytrvat a udělal jsem dobře! Druhá kapitola mě už začala vtahovat víc a třetí… už mě měla. Katky jazyk, který mi původně přišel takový strohý, dost přímý, se mi náhle otevřel, začal jsem v něm objevovat kouzlo, které jsem si pro sebe pojmenoval jako “haiku próza". Věty, které jsou přímější, ale přenáší se v nich hloubka pocitů, věta za větou. Kapitola za kapitolou, příběh za příběhem, se věty splétají do sebe, jako v knize přítomní motýli. Čtenáře tak opájí jakýmsi kouzlem, stejně jako každého, kdo se ocitne v blízkosti Duše Tichomoří. Katce se podařilo vytvořit “snový svět, kde hřeje slunce a průzračná voda lidem zrcadlí jejich pouť životem. Vlivem vzdálenosti a snové clony v sobě lidé nacházejí sílu na převzetí otěží života zpět do vlastních rukou. Po přečtení jsem se cítil “tak nějak hezky."