Dům polámaných andělů

Je to jako naskočit do lodi plné lidí, lodi, která vpluje rovnou do bouře a ve vlnách se zmítá tak, že se člověku přinejmenším motá hlava. Hází ho to tam a sem a musí se naučit orientovat se. Zařadit si i další pasažéry. Ale když tohle rozklíčuje, bouře se náhle zklidní a ta plavba je pak skvělá, svižná, vtipná, i tématem zásadní. Dům polámaných andělů je docela jízda, je tu velká rozvětvená rodina, na kterou by možná pomohlo nakreslit si rodokmen, abychom si je rychleji zařadili. Ale jak člověk nastoupí na styl Urreaova psaní, jde to nakonec jako po másle. Skáče časem i místem, ale vlastně se hlavně drží uprostřed té veliké rodiny, se všemi jejich trably i radostmi. Je to jedna velká oslava života, i když konaná se smrtí za zády. Základní kámen knihy je vlastně neveselý, ale je opředený jemnými nitkami přesného humoru. A loučení se tak nepůsobí nijak ponuře, ba naopak. Skvělé, živočišné, emocionální. Nakouknout do jiné kultury mě dost bavilo.