Druhá tvář

Čekala jsem milou fantasy pohádku… a dostala něco mnohem víc. Prvotina mladé české autorky mě úplně pohltila. Příběh prince Ivana, který si místo lidí povídá se svým odrazem v zrcadle, je křehký, kouzelný i dojemný. A ten zvrat? Wow. Na 200 stranách je všechno, co jsem potřebovala pro útěk z reality – emoce, tajemno, temnota i naděje. A já si jen přála, aby to neskončilo tak brzy. Pokud hledáte příběh s duší, Druhou tvář určitě nevynechejte. Tohle je jedno z těch tichých překvapení, co vás zasáhnou víc, než čekáte.

Zajímavá obálka, tuctový název, chytlavá anotace. Výsledkem je bohužel velké zklamání. Stručná charakteristika by asi zněla – spousta dobrých nápadů neobratně naházených na jednu kupu a mizerně zpracovaných. Začneme nudnou vysvětlovací a popisnou kapitolou. Kdyby se jednalo o několikadílnou epickou fantasy, tak by se to dalo omluvit. V případě kratinké novely nikoli. Dalším problémem byl princ Ivan. Postava naprostého ne-hrdiny, slabošského, nanicovatého, zženštilého týpka, který omdlívá častěji než viktoriánská slečinka, pořád jenom fňuká a skuhrá. Ptá se sluhů, jestli se na něj zlobí, ale zároveň předpokládá, že ho všichni budou respektovat (a on si s vládou poradí), až usedne na trůn. Vůbec nic nedělá, jenom se lituje. Žádný vzdor, žádná aktivita. Ze všech potíží ho musí tahat někdo jiný, partička přátel, které překvapivě získal, či tajemný „človíček“, jehož identitu nebylo obtížné uhodnout. Asi to mělo být osvěžující po záplavě všeho schopných superhrdinů, ovšem tady scházel jednak vtip, který by patos a přepjaté emoce nějak ukotvil, a také šarm a kouzlo. Obrácení Lexe na světlou stranu síly jsem očekávala a líbilo se mi. Severské princezny měly šmrnc. Človíček se stejnou, nebo možná horší startovní pozicí než Ivan, dokázal vzdorovat černokněžníkovi. Děj. Ústřední zápletka s vraždou královny byla dost dobrá, ovšem nešťastně zpracovaná. Obviňovat z činu novorozence v kolébce (který si nota bene následně všechno pamatoval) je skoro praštěné. Jak se Maxim dostal z vězení? Proč se motal kolem Orákula, když neměl krev sourozenců, protože o jednom vůbec netušil, kde by měl být? Nedomyšlené, splácané dohromady jako hrad z písku. Postavy se chovají nezrale, schématicky, afektovaně, názory mění častěji než fusekle. Zpracování příběhu velmi naivní. Kniha nevyvolala žádné emoce, snad jenom lítost nad ztrátou času. A řekne mi někdo, co je „kokošník“? Ta ruská stylizace mi moc neseděla.