Druhá strana řeky

Druhá strana řeky je lehce mysteriózní příběh z minulosti a současnosti. V minulosti se dozvídáme příběh Loty, dcery hostinského a jejího snoubence Jakuba, který pracuje na přívozu na řece Černá. Po jedné příhodě, která se jí stane, když je sama v hostinci už není nikdy jako dřív. Její osobu pořádá tajemství. Dál provozuje prodávání mýdel s vůní levandule, ale šeptanda okolo ní se zvětšuje. V přítomnosti se postrádá Adam, který zmizel. Jeho syn Adam přebírá starosti o firmu a snaží se věřit, že se táta objeví. Seznamuje se s Juditou, která ráda čte a ráda pátrá po záhadnostech. Náhle zmizí Richard, bezdomovec, kterého navštěvovala a u řeky se objeví mrtvola rybáře. A řeka Černá pění, bublá, prahne po krvi…nebo se vše děje jen v souhrnu událostí? Četlo se to opravdu dobře, jednotlivé vyprávění se pravidelně střídá po kapitole. Příběh z kterého vás příjemně mrazí v zádech, kniha o lásce, obětech, tajemství, záhad, tajuplné přírodě. Místy mi ke konci povídání o černé řece připomnělo knihu Před povodní. Styl psaní je tak úžasný, že nechcete dát knihu z ruky. Minulost je ještě hezčí než přítomnost a já si ji po dočtení dala ještě jednou. Ano slyšíte dobře. Skvělá kniha.

Moje druhá kniha této autorky pro mě byla trochu zklamáním – nějak mi nesedly ty jednotlivé linky příběhu; těšila jsem se na voraře, jenže ti moc prostoru nedostali, to už spíše Lota. Záhady byly vyřešeny – nikoli všechny, ale možná jsem nedovtipná – způsobem, který mi moc nekonvenoval, jako příklad uvedu Adamova tátu. Takže za mě tohle byla méně čtivá kniha, ale jsem ráda, že jsem se k ní dostala. Třeba už jen kvůli následujícímu odstavci – nevím jak vy, ale já jsem netušila, proč si máme něco přát, když padá hvězda: „Ve skutečnosti je to ale tuším proto, že ve starým Řecku lidé věřili, že Bohové se nachází někde vejš, ještě nad tím naším nebem, v nějaký další sféře – a když padá hvězda, víš, že otevřeli bránu do našeho nebe a koukají se na nás. Proto si právě v tu chvíli můžeš něco přát – uslyší tě.“