Knihu jsem si v knihovně půjčovala s domněním, že se jedná o novinku. Předmluva mě ale hned vyvedla z omylu. Kniha byla napsaná již před více než 40 lety a na české pulty se dostala až nyní. A proto je taky tento psychologický thriller odehrávající se na americkém venkově v období 60.-70.let tak autentický. Autorka sama vyrůstala na tradiční farmě a v dospělosti se svým manželem žila na venkově/samotě. Samotný příběh má postupnou gradaci. Dražebník je zkušený manipulátor, který pod záminkou dobročinných dražeb na podporu městečka rozjíždí svůj troufalý plán. Autorka opravdu moc dobře vykreslila spjatost a lásku k půdě, stupňující beznaděj, bezmoc a strach.

Vynikající a děsivé: dlouho na mne žádná kniha nepůsobila tak tísnivě. Od prvních stran na mne padla tíseň a ta se jen prohlubovala s každou další přečtenou stránkou. Přes svírající se útroby a značnou nepohodu z čteného jsem pokračovala dál. Musela jsem zjistit, jak a kam to bude pokračovat a jak to celé skončí... Pocity frustrace, nejistoty, beznaděje jsem plně prožívala s hlavními hrdiny: na místní poměry malou a soudržnou rodinou (stará téměř nepohyblivá matka, syn zdatný farmář a jeho šikovná a pracovitá manželka, byť náplava hluboce zakořenila, a jejich malá dcerka, stále s rodiči na farmě). Všichni milovali svoji půdu a místo k životu, vykonávali náročnou fyzickou práci na poli a kolem hospodářství, včetně péče o matku a malou dcerku. Pracovití a nesmírně spokojení s tím, co měli, co vybudovali, co obhospodařovali. Odděleni trochu od nejbližšího městečka, společnost ani moc dalších věcí nepotřebovali, užívali si času společně. Jakmile přišel do městečka velký manipulátor (dražebník), situace se začala měnit. Jemný tlak na ně byl stále větší, museli se vzdávat nejprve haraburdí, pak i vzácnějších věcí, až po nářadí a stroje pro vlastní práci a věcí nutných pro život. A pořád to nebylo dost, až neměli už žádné úspory, nemohli si vydělávat (ani prodejem mléka a másla - nejprve odstředivku, pak i krávy odevzdali; ani prodejem dřeva - nejprve pily, sekery, pak i traktor odevzdali...), takže už šlo o holé živobytí a nakonec i o vlastní život. Utéct nechtěli, na místě a půdě lpěli, jinde by živořili, zejména ve městě, ostatně neměli úspory na přestěhování jinam... Jejich tichému vzdoru jsem plně rozuměla, starost o rodinu bránila otci a hlavě rodiny vzít situaci radikálně do svých rukou (a zanechat pak třeba rodinu zcela bez ochrany). Jejich lpění na životním prostoru, který měli a milovali se vším všudy, kde měli fyzické i psychické kořeny, jsem rovněž plně rozuměla... Radikálnějšímu záměru otce ke konci knihy jsem už rozuměla o poznání méně. Autorka psala příběh v 70. letech, kdy Amerika měla své problémy tolik odlišné od těch našich té doby. A ty naše na rozdíl od amerických dobře znám. Proto možná překvapivě můžu příběh chápat i jako jakousi alegorii: podobný hororový (nikoli ve smyslu literárním, ale lidském) scénář v malé komunitě se může odehrávat kdykoli a kdekoli, ale připomíná i reálný socialismus, kdy na začátku byl třeba i dobrý nápad, záměr, ale (spíš) charismatický vůdce jel podle své linie, oblboval masy a mastil si kapsu, za pomoci stále více přisluhovačů (některým ale příslušnost k téhle vůdčí straně nakonec stejně nepomohla a nezachránila rodinu, zdraví, ani život) a stále přísnějších pravidel a nátlaku psychického a fyzického na to "ovčí stádo" pod sebou. To nemělo víc šancí než tiše vzdorovat, kdo snad vystrčil růžky, se zlou se potázal, policie (branná moc) byla na straně usurpátora, takže se poslouchalo a dělalo to, co byl vyžadováno, až skoro k vlastní záhubě. A na jejím pokraji se nakonec stádo vzchopilo a vyjádřilo svůj nesouhlas, revolučně, ovšem na vrchního manipulátora si nepřišli - samozřejmě unikl, i když oběti byly. Příběh, který se takto mohl a stále může leckde odehrát (a odehrává). V malém i velkém. Proto je to děsivé a tísnivé čtení, protože se to opět může stát ... i nám. "Půda je všechno, co máme. ... Co můžeme udělat jiného, než jít? Dávají ti na výběr, tvoje posvátná půda, nebo... Věci jsou věci. Ale nemůžou ti vzít to, jaký jsi člověk. A taky nám nemůžou vzít půdu, protože na ní žijeme. To jsou jen slova. Nic z toho je nezastaví..."