Doufejme v to nejlepší

Je to příběh velmi autentický, plný rozbouřených citů, strachu, obav a bolesti. Plný vnitřní rozervanosti a smutku. Nejvíce se mi líbila poslední třetina knihy, to se probudil můj zájem a zvědavost. Tu část předtím bych nejraději zkrátila, už mi přišel text zdlouhavý a opakovaný. Ale i přesto knihu chválím, nebude se líbit každému, neboť je jiná, zvláštní, smutná, dojemná - plná všedních nevšedností. p.s. Je to má pětistá kniha na DT, je krásné číst ! Děkuji všem za palečky !!!

Tak tohle byl můj osobní omyl roku. Autorka je zároveň i hlavní postavou tohoto nekonečného příběhu, který nás provede sedmi lety jejího života. Ten se jí sesype, když jí nečekaně zemře manžel. Zažíváme s ní její smutek a naprostou bezradnost co si dál počít se životem. Ač ji všichni její blízcí jsou neustále k dispozici, není schopná svůj život znovu uchopit do vlastních rukou. Všechny pocity jsou rozebírány neustále dokolečka, a to, že mi byla Carolina strašně nesympatická, mi velmi ztěžovalo čtení. Taky mě šíleně iritoval "švédský styl výchovy," to jejich stírání genderových rozdílů úplně nesnáším (Ivan si obuje svoje růžové botičky, Ivanovi jsme nachystali domeček pro panenky), nebo: "Pochválím ji, řeknu, že je to krásný obrázek, a v mžiku toho zalituju. Děti se nemají za výtvory chválit. Mám se jí zeptat, co to vyrobila, a popovídat si o tom, co to znamená. Mám se vyhýbat slovům jako "šikovná," "hezké" a "krásné." Spoiler: Mimochodem, ta poslední třetina knihy, kdy do jejího života vstoupí nový muž a kdy na závěr provede to, co provede, to jen vypovídá, že této paní zřejmě nepomůžou ani všichni psychologové světa. Chudák Ivan, co z toho může vyrůst... Dočetla jsem jenom z principu, že knihy neodkládám, ale bylo to se všemi zatnutými zuby.