Donbas

Někdo si o tom může číst....někdo to žije....

Výborná reportážní kniha, ze které čiší snaha v rámci možností objektivně popsat dění na východě Ukrajiny. Přiznám se, že jsem se chystal na její přečtení nějaký čas, až mě události předběhly a donutily si ji konečně vytáhnout a přečíst. Putlerův letošní barbarský útok na Ukrajinu dal celkem jasnou odpověď na otázku, do jaké míry bylo tehdejší dění výsledkem snah o emancipaci obyvatel oněch oblastí a do jaké míry se jednalo o přípravu na obsazení celé Ukrajiny. Putinova rétorika ve vztahu k Ukrajině, Ukrajincům a ukrajinské kultuře a historii , která si nijak nezadá s tou Hitlerovou, musela otevřít oči každému aspoň trochu soudnému člověku. Jen nenapravitelní milovníci diktatur a masového vraždění jsou asi nadšeni. Tahle kniha pomůže aspoň trochu pochopit, jak mohlo dojít ke spuštění procesů, kterých již dnes nejspíše většina obyvatel dotčených oblastí trpce lituje, pokud se jim podařilo zůstat naživu a ve vlastním domě. Uvedení tohoto konfliktu do souvislostí s obdobnými v Čečně nebo v Gruzii je celkem nenásilné a výstižné, navíc díky postavě Mamuky velmi čtivé a srozumitelné. "Všichni ale měli jednu věc společnou s vojáky, kteří ho zajali u elektrárny: nebyli mezi nimi skoro žádní Abchazové. V separatistické armádě sloužili Arméni, Čečenci, a dokonce Řekové nebo Bulhaři. Jen Abchazy aby v ní člověk pohledal. Kdo tedy byli lidé, s nimiž Gruzie prohrála abchazskou válku? Právě tuto otázku si budou klást o jednadvacet let později obyvatelé ukrajinských měst, až se v jejich ulicích objeví jednotky mladých mužů s automatickými ručními zbraněmi, bez označení a insignií. Hybridní války na území takzvaného ruského světa – tedy zemí bývalého Sovětského svazu, které Rusko i nadále považuje za své kolonie – zpravidla nevede běžná armáda. Zastupují ji improvizované oddíly složené z civilistů nebo vojáků, kteří se za civilisty vydávají. Právě v tom tkví zásadní omyl západních pozorovatelů a novinářů, kteří se během ukrajinské války snažili hledat důkazy masové přítomnosti ruských vojsk na Donbasu, a když je nenašli, byli ochotni souhlasit, že nejde o vnější invazi, ale o občanskou válku."

Jednoznačně nejpůsobivější kniha, se kterou jsem se letos setkala - možná proto, že je naskrz skutečná. Příběhy kontaktů, se kterými autor debatuje za více či méně (až téměř nikdy) příznivých podmínek jsou sondou do dna s válkou spojenou agresivitou, nevědomostí, propagandou a odkrývají podstatu nepochopení, politikaření a špatných životních rozhodnutí pěšáků na obou stranách válečného konfliktu. A pak je tu třešnička o českých stopách. Přiznám se, že části zmiňující Ondráčka, zmateného krajana uvízlého na hranicích nebo osudy dobrovolných českých žoldáků jsem četla i dvakrát či třikrát, abych se přesvědčila, že mě nešálí zrak. Množství "To snad není ani možný!" momentů bylo zcela úměrné mojí naivitě a neznalosti. Silně se ve mně bije touha po porozumění věci a zároveň pocit marnosti a znechucení. Knihu doporučuji všema deseti a děkuji za tématem jedinečnou publikaci.

Najväčší rešpekt Tomášovi Forróvi, ktorý je tam i dnes, zas a znova, aj pre nás.

Donbas - oblast ovládaná separatisty, oblast v sevření mezi Ukrajinou a Ruskem. A taky region paralyzovaný strachem, bídou, promarněnými sny a ideály, falešnými nadějemi a v neposlední řadě promyšlenou propagandou. Reportáž z místa konfliktu, kterou napsal T. Forró, přináší nejen popis toho co se v tomto regionu událo a děje, ale zasazuje jej i do širšího kontextu. Úkol to byl dosti nesnadný, ale myslím si, že T. Forró si s ním poradil se ctí a výsledkem je velmi čtivá kniha, která mi přinesla spoustu poznatků. Zajímavé jsou i zmínky o České republice. Pokud vás dané téma zajímá, tak určitě doporučuji k přečtení.