Dětství v socialistickém Československu bylo krásné — asi jako každé dětství. Jen nebýt té normalizace… Staré Brno, přelom šedesátých a sedmdesátých let. Ve společnosti jsou stále znát poválečné šrámy, oficiálně se normalizují poměry a tuží se vítězství socialismu. Rodiny si při všeobecném nedostatku musejí nějak poradit, ať už jde o bydlení, spotřební zboží, nebo dovolenou v zahraničí. Jedním z mála způsobů, jak tohle každodenní pinožení zvládnout, je brát všechno s humorem. Nebo alespoň s dětskou zvědavostí a naivitou. Novinář Jaromír Marek se ve vzpomínkové knize Doba chemlonová vrací k neuvěřitelným historkám a zážitkům své poněkud ztřeštěné rodiny a s láskou a vtipem vzpomíná na dětství a dospívání v husákovském Brně. Má se však na pozoru, aby se nechytil do známé pasti a nezaměnil vlastní sentiment za sympatie k dobové realitě. ––– Jaromír Marek napsal podivuhodný hybrid. Nejenže se tu míchají vzpomínky na vlastní rodinu s historickým komentářem, ale jeho kniha je rovněž ukázkově ironická. Hořký smích zaručen. Na přidělení státního bytu jsme nárok neměli, nezbylo nám tedy nic jiného než se o bydlení postarat sami: vstoupit do bytového družstva, spořit, čekat a v pravý čas začít stavět. Protože rozvinutá socialistická společnost trpěla nedostatkem pracovních sil, veškerá státní energie byla zaměřena na výstavbu továren a těžkého průmyslu vůbec, na stavbu bytových domů už lidé nezbývali. Budoucí partaje si tak musely postavit dům samy. Říkalo se tomu „stavba svépomocí“. Po zaměstnání a ve volném čase tak cihlu k cihle svorně skládali zemědělci, dělníci i pracující inteligence. U míchačky si byli všichni rovni. — ukázka z knihy