Divoké labutě

Toto už je druhá kniha, kterou jsem si koupil na Luxoru pod vlivem kampaně tady na Databázi (tou první byla Tváří v tvář od Debbie Harry) a i podruhé šlo o trefu do černého (nebo do rudého?). Nebudu předstírat, že mě titul nezaujal v první řadě svým vzhledem. Už jsem si minimálně v jednom svém komentáři stěžoval na to, že jsou barevnou ořízkou vybaveny zejména knihy, které jsou určeny primárně čtenářkám (například "paví" vydání Pýchy a předsudku), zatímco my muži se musíme povětšinou spokojit s fádní bílou. Ale najdou se i výjimky, a já tak vlastním kromě výše jmenovaného "páva" díky nakladatelství Golden Dog i krvácející Lísku a knihu Nikdy se nepřestala usmívat se seznamem jmen. Trochu jsem sice odbočil, ale chtěl jsem napsat, že mě Labutě kromě okamžitého estetického nadšení zaujaly i krátkým obsahem. Stále jsem si ale myslel, že budou osudy tří generací žen jedné čínské rodiny určeny hlavně čtenářkám. Nemohl jsem se mýlit víc. Těchto víc jak šest set stran morálního hnusu směle soupeří a leckdy i přebíjí můj zážitek ze Svědectví o životě v KLDR. Rozdíl mezi jednoznačně romantickým vzhledem a naprosto děsivým obsahem je přímo šokující. Já tedy nikdy nevzpomínám na období našeho socialismu s nostalgickou touhou po jeho návratu, ale po přečtení tohoto svazku (a dvou jiných) mám pocit hraničící s jistotou, že jsme se tu ve srovnání s Číňany, Severokorejci a Vietnamci měli i se všemi těmi angažovanými soudruhy, estébáky a jejich konfidenty vlastně úplně nádherně. Tohle není zrovna uklidňující, oddechová literatura. Ocenil jsem i fotografickou přílohu, bylo fajn přiřadit si k jednotlivým postavám tváře. Jednoznačně doporučuji.

tahle knížka je plná emocí, žel bohům jen těch negativních... posledních dvě stě stran jsem musela víceméně přeskákat, protože mi přišlo, že už jsem toho zla a zmaru plná až po okraj...