Divá Bára

Klasika. Na rozdíl od Babičky jsem četla opakovaně. Líbilo se mi i filmové zpracování. K Divé Báře jsem měla blízko. Její život mi přišel plný dobrodružství a určitě mi imponoval její vzdor a odvaha. Také se uměla zastat potřebných. Zkrátka se tak nějak vetřela mezi Rychlé Šípy a Vinnetoua a provázela mě dětstvím. Myslím, že se jí v té společnosti líbilo.

Dávno již tomu, co jsem poprvé četla tuto krátkou, milou povídku. Před lety jsem četla povinně, dnes dobrovolně. A možná právě pro tu svobodu to byl pro mě ještě krásnější zážitek. Kdo by neznal divou Báru, co nezná strach a bázeň, ani když hrom bije a bouře nad údolím vztek svůj vylévá. Věrná přítelkyně, která mě provází snad celý můj život. Občas se vracívá a dává mi na chvíli zapomenout na okolní uspěchaný svět. Díky, Báro... ,,Jednomu svědčí karafiát, druhému růže, třetímu fiala. Každé kvítko najde svého obdivovatele. Každé má svoji krásu. Nesnižuj sebe, nepovyšuj mě." P.S.: Nač člověk myslívá, o tom se mu snívá... P.P.S.: Poněkud starobylý jazyk k této povídce patří a já si jej tentokráte užívala.