Díkůvzdání

Tahle dystopie je do jisté míry originální; ano, výchozí situace je táž jako v Potomcích lidí, potažmo v Zemi prázdných domů, jak se původně jmenovala knižní předloha - zde však namísto patosu, akčnosti, velkých gest a zásadních sdělení dominuje obyčejnost, prostota a každodennost plus upřímná snaha Františka poradit si s rozpory, jež přináší jeho kněžský stav a ne úplně běžná potentnost, jakož i ne zcela zřetelné hranice mezi světem skutečným a virtuálním, světem magickým a pragmatickým, světem víry a politiky... Je to chytře vymyšlené, se sympatickým humorem a velmi dobrými dialogy. A taky zdlouhavé, nezáživné, tu a tam banální a s nedotaženými postavami, zejména ženskými.... Přiznávám, že četba chce zvláštní nastavení, které jsem tomu ne vždycky byla schopna dát, dost času a klid na soustředění - takže poslední třetinu jsem proletěla, abych věděla, jak to dopadne, bez ponoru... Na druhou stranu, možná se ke knize za čas vrátím, protože v sobě má něco přitažlivého, čemu bych ráda porozuměla - a napoprvé se mi to rozhodně nepovedlo.

Psát o víře, sexu, životní krizi, vnitřních dilematech, beznaději, psát o jedinci i společnosti (o vesnici, městu i celé zemi), psát skrz perspektivu blízké budoucnosti o současnosti, není jednoduché. Psát vtipně, napínavě a s nadsázkou pro široký okruh čtenářů je také obtížné. A možná to nejobtížnější je psát tak, že kniha vzbuzuje naději. Z mého zážitku Díkůvzdání tohle vše zvládá. Kniha se obtížně přirovnává. Není to psychologický román, ale neznamená to, že se v knize neodehrává dramatická zápletka. Není třeba se bát ani sci-fi nálepky. Díkůvzdání jde proti zaběhaným žánrům, využívá neotřelého nápadu světa bez mužské sexuality, má mnoho vrstev a vyzývá k zamyšlení, k zastavení. Kniha se mi četla dobře, drží napětí, od počátku text rychle utíká. Jako bonus zde najdeme množství popkulturních odkazů. Z části jsou odkazy jednoduché a přiznané (Kafkova Proměna naruby), jiné složitější (rozcvička: Winstonovo povinné cvičení před obrazovkou v Orwellově 1984 a Františkův sen s Ježíšem v teplákové bundě). Také odkazy na obrazy a hudbu mě přiměly hledat. Citát: "Dlouho před nemocí díkůvzdání jsme už vážně onemocněli a nevšimli si toho. Ta nemoc se jmenovala rychlost. Naprosto jsme selhali, ignorovali, že každý k tomu, aby byl šťastný, potřebuje vlastní tempo. Nemoc díkůvzdání je jenom důsledkem takového přístupu a myšlení, které nejdříve přešlo do slov, pak se přesunulo do činů a ty nakonec vytvořily novou skutečnost."