Digiděti

S autorem nemohu souhlasit, jeho argumenty jsou sice zajímavé, ale přesvědčovat rodiče o tom, jak je super mít doma jinak nepoužitelné digidítě....

Skvělá kniha, která sice nesplňuje většinu slíbeného, ale rozhodně stojí za přečtení. Popis slibuje odpovědi na časté otázky dospěláků (kdy koupit dětem telefon, kolik času trávit před obrazovkou...), ale konkrétních odpovědí se rozhodně nedočkáme. Jde částečně o filosofické pojednání plné abstrakce a metafor. Kniha nám nabízí pomoc se zorientováním se v současné digitální době. Přináší náhledy pro skutečné rodiny a domácnosti, ne jen pro ty ideální. Nemluví jen o sociálnch sítích ale o digitalizované společnosti jako celku, o světě organizovaném a řízeném strojem. Podle autora je základem všeho komunikace, důvěra blízkost a láska. Tyto se vinou celou knihou jako podtext. Ke vzniku sebevědomého a smysluplného jedince doporučuje využívat kontaktní rodičovství a respektující výchovu. Zdůrazňuje význam poznávání tělem/hmatem a nudy. Tvrdí, že neexistuje smysluplná aplikace pro předškolní děti, že do 3 let by se děti neměly dívat na obrazovky vůbec a do 7 let co nejméně, zároveň ale uznává, že je v pořádku ve výjimečných případech dítě odložit k obrazovce. Když už, tak je důležité s dítětem obrazovku sdílet, nenechávat je samotné u pohádek a hlavně nezapojovat technologie do rituálů. Líbí se mi ukázka pravidel pro technologie doma, komfortně třeba nápad s časovou bankou. Osobní příběhové části jsou poutavé a uvěřitelné. Část textu se věnuje mimo jiné také neplacené práci v robloxu, naší důvěře v navigaci,problematice autonomních aut, předávkování informacemi, virtuálním penězům, smysluplnosti výuky ve školách nebo tvorbě videí. Co v celé knize nejvíce postrádám jsou zdroje. Jen málokteré tvrzení je řádně citováno. Text obsahuje spoustu omáčky (filosofování, hrátky se slovy, abstrakce) a často také paranoidní konspirace (aplikace nás neustále odposlouchávají, mikrovlnky zabíjí jídlo, kolonie bakterií ve střevech ovládáme pomocí myšlenek...). Názvy kapitol jsou často nicneříkající, některé odstavce se opakují. Přináší mnoho myšlenek, kterým by stálo za to věnovat pár minut. Mě osobně zaujaly tyto: - Spoléháme na výstupy stroje více než na vlastní oči, jejich výpočty už nejsme schopni kontrolovat. - Telefony hladáme častěji než druhé lidi, včetně vlastních dětí. - Můžeme si dovolit nevědět a chybovat. - Umíme něco vynalézt a pak to nepoužívat? - Ve škole se dětí nikdo neptá, co by chtěly říct a co je zajímá. - Děti se rodí, aby se jim něco stalo. To něco je život. - I nepublikované verze veida zůstávají uložené někde na serveru. - Jsme poslední generací rodičů, která si pamatuje, že internet nemusí být pořád zapnutý. - Reklamy neuspokojují potřeby, ale vytváří je. Je více závislých na nákupech než na hrách.