Čtvrteční vdovy

To bylo husté, nejprve se něco stalo a pak se k tomu dobíráte hóóóódně pomalu, kapitoly jsou vyprávěny z různých úhlů pohledu a postav. Příběh je to vrstevnatý, komplikovaný, ale čtivý, aspoň já chtěla vědět víc z životů rodin žijících v určité bublině.

Výborné: okamžitě jsem se začetla (však taky úvod nabízí nahlédnout do samotného závěru knihy, kdy se pod hladinou domácího bazénu nacházejí hned tři utopenci) a rychle přelouskala tento nikoli detektivní, byť napínavý, ale veskrze existenciální společenský román, náležitě depresivní, který nabízí skvěle popsané reálie i postavy a jakkoli podivné, nakonec i věrohodné vyústění. Na začátku se mi hned vybavila Fieldingové Slepá ulička, kde žijí v ochranné atmosféře středostavovští Američané a leccos bují pod povrchem. Ale Čtvrteční vdovy jsou román 20 let starý, z Argentiny přelomu milénia (přesněji zahrnující dobu od 80. let), ze soukromé rezidenční čtvrti na předměstí obřího Buenos Aires (asi o 300 pěkných domů s plným zabezpečením, početnou ochrankou, golfovým hřištěm, tenisovými kurty a nájemními silami i přistěhovaleckými...i spoustou pravidel). Na pozadí je velmi střídmě líčen vývoj země (od desíti k pěti) a s tím související odchod zahraničního kapitálu a firem, což povětšinou znamenalo ztrátu zaměstnání a možností dosud slušně zabezpečených středních vrstev, které si mohly dovolit pořídit si velkolepý dům v Altos de la Cascada, posílat děti do anglicky orientovaných drahých škol a užívat si příslušného luxusu. Ztráty pozic a příjmů u mužů znamenaly utahování opasků, manželek hledajících uplatnění, či dokonce ústup z pozic (stěhování pryč do neznáma). Anebo volbu mimořádně netradičního, neetického řešení, jako v tomto příběhu. Autorka netlačila na pilu, politických informací bylo spíš méně než více, ostatně jim také dlouhou dobu ani sami protagonisté nevěnovali sebemenší pozornost, dokud krize nedopadla přímo na ně samotné. A pak typicky mlžili, lhali, rezignovali či se nechali přesvědčit k nepříjemnému činu. Teprve po dočtení jsem si vlastně uvědomila, že jsem asi konečně našla prvního latinskoamerického autora (přesněji autorku), jehož román mne opravdu zaujal. Musím proto přičinit tuto doušku s ohledem na své nekonečné stesky u celé řady jiných spisovatelů z této části světa, kdy už jsem se domnívala, že si nejsme prostě souzeni v páru autor-spokojený čtenář.