Co se stane na Twitteru...

Má to několik celkem zásadních nedostatků, jejichž absence by z toho mohla dělat skvělou knihu. Je to utahané, spousta linek či situací je jen naznačena nebo načata, ale dál jim není věnována pozornost. Kdyby byla, mohl by být příběh vrstevnatější a délka by nevadila, ba naopak. Nedokázala jsem si vytvořit úplně vřelý vztah k postavám, byť hlavní hrdinové jsou sympatičtí a musím uznat, že dost roztomilí. Ale právě proto měl být dán větší důraz na rozvoj jejich romantické linky a emoce, protože to mi přišlo celkem odbyté. I přelom mezi první a druhou částí ukrajuje dost z rozvoje jejich přátelství. Řada klíšovitých závěrů tomu všemu nepřidala. A epilogem, který shrnoval děj o rok později, se dopohřbily další věci. Vše se samozřejmě jako zázrakem urovnalo, ale nevíme jak. Nevadil by mi happy end, naopak, ale to, že nevíme, co tomu předcházelo, a podotýkám, že na vícero frontách, tomu razantně ubírá uvěřitelnosti. Co se mi líbilo, byla skvělá propojenost hlavního tématu s budoucí přezdívkou hrdinů, spousta jídla, především moučníků, linka s aplikací i samotná Twitterovací válka. Ale to, jak jsou věci okolo těchto linek vystavěny, tomu zkrátka strašně ubírá. Nehledě na to, že v překladu mě vyloženě iritovaly výrazy typu šmarjá nebo žiiiiiiš. Neotřelá přirovnání a fráze v zásadě fungovaly a byly super, ale často už jich bylo moc za sebou a přišly mi na sílu: „Místo odpovědi otevřu tu její krabičku. Do nosu mě praští vůně, kterou by snad upřímně měli zakázat — několik studentů, se kterými jsem v životě nemluvil, zkamení uprostřed kroku.“ „Na scénu přichází: jeden dost vycukaný Paul. S důrazem na dost vycukaný, protože i v normálním stavu je Paul asi tak vyrovnaný jako čivava.“ „proplétají se mezi sebou jako nějaké opilé pinballové míčky.“ Závěrem — není to bohužel knížka, která by se do mě významněji zapsala. A je to škoda, protože námět a některé dílčí věci mají obrovský potenciál...