Co jsme si nikdy neřekli

Když jsem poprvé narazil na knihu "Co jsme si nikdy neřekli", přiznám se, že jsem byl trochu skeptický. Kniha o dospívajících, o duševních problémech a ještě k tomu s nádechem temnoty? To mi přišlo jako další z mnoha podobných příběhů, které zaplavují knižní trh. O to víc mě překvapilo, jak moc mě tahle kniha nakonec chytla. Rahman se nebojí sáhnout na ta opravdu ožehavá témata. Sebevražda, deprese, úzkosti, to všechno jsou věci, o kterých se stále ještě mluví dost potichu. A přitom je to realita, se kterou se potýká spousta mladých lidí. Autorka je schopná o těchto tématech psát s takovou upřímností a citlivostí, že se čtenář nemůže zbavit dojmu, že se dotýká něčeho skutečného. Tři hlavní hrdinky, Mehrín, Cara a Olivia, jsou každá jiná, ale spojuje je jedno – pocit beznaděje a touha po úniku. Líbilo se mi, jak autorka dokázala vykreslit jejich vnitřní svět, jejich strachy a touhy. Každá z nich má svůj vlastní příběh, svou vlastní bolest. A právě díky tomu jsou tak uvěřitelné. Kniha není jenom o temných stránkách života. Je to také o přátelství, o hledání sebe sama a o tom, že i v těch nejtěžších chvílích můžeme najít sílu jít dál. Vztah mezi třemi hlavními hrdinkami je jedním z nejzajímavějších prvků knihy. Je to pouto, které vzniká v těch nejtěžších životních situacích a které má sílu překonat i to nejhorší. Musím přiznat, že některé pasáže byly pro mě dost náročné. Některé scény jsou opravdu hodně syrové a emotivně vypjaté. Ale právě tohle dělá knihu tak silnou. Není to žádná pohádka s happy endem, ale realita, se kterou se musíme naučit žít. Co se týče stylu psaní, autorka zvolila velmi čtivý a srozumitelný jazyk. Příběh je dynamický a napínavý, takže se od něj nedá odtrhnout. Navíc grafické zpracování kapitol je velmi originální a dodává knize na zajímavosti. Je to kniha, která vás donutí přemýšlet, která vás emocionálně zasáhne a která vám zůstane v paměti ještě dlouho po dočtení. Pokud hledáte něco víc než jenom oddechovou četbu, tak vám Co jsme si nikdy neřekli mohu vřele doporučit.

Když jsem poprvé narazil na knihu Co jsme si nikdy neřekli, přiznám se, že jsem byl trochu skeptický. Kniha o dospívajících, o duševních problémech a ještě k tomu s nádechem temnoty? To mi přišlo jako další z mnoha podobných příběhů, které zaplavují knižní trh. O to víc mě překvapilo, jak moc mě tahle kniha nakonec chytla. Rahmanová se nebojí sáhnout na ta opravdu ožehavá témata. Sebevražda, deprese, úzkosti, to všechno jsou věci, o kterých se stále ještě mluví dost potichu. A přitom je to realita, se kterou se potýká spousta mladých lidí. Autorka je schopná o těchto tématech psát s takovou upřímností a citlivostí, že se čtenář nemůže zbavit dojmu, že se dotýká něčeho skutečného. Tři hlavní hrdinky, Mehrín, Cara a Olivia, jsou každá jiná, ale spojuje je jedno – pocit beznaděje a touha po úniku. Líbilo se mi, jak autorka dokázala vykreslit jejich vnitřní svět, jejich strachy a touhy. Každá z nich má svůj vlastní příběh, svou vlastní bolest. A právě díky tomu jsou tak uvěřitelné. Kniha není jenom o temných stránkách života. Je to také o přátelství, o hledání sebe sama a o tom, že i v těch nejtěžších chvílích můžeme najít sílu jít dál. Vztah mezi třemi hlavními hrdinkami je jedním z nejzajímavějších prvků knihy. Je to pouto, které vzniká v těch nejtěžších životních situacích a které má sílu překonat i to nejhorší. Musím přiznat, že některé pasáže byly pro mě dost náročné. Některé scény jsou opravdu hodně syrové a emotivně vypjaté. Ale právě tohle dělá knihu tak silnou. Není to žádná pohádka s happy endem, ale realita, se kterou se musíme naučit žít. Co se týče stylu psaní, autorka zvolila velmi čtivý a srozumitelný jazyk. Příběh je dynamický a napínavý, takže se od něj nedá odtrhnout. Navíc grafické zpracování kapitol je velmi originální a dodává knize na zajímavosti. Je to kniha, která vás donutí přemýšlet, která vás emocionálně zasáhne a která vám zůstane v paměti ještě dlouho po dočtení. Pokud hledáte něco víc než jenom oddechovou četbu, tak vám Co jsme si nikdy neřekli mohu vřele doporučit.