Člověk nula

Budoucnost je v sociálních sítích. Řeknou vám jak se bavit, s kým se bavit a kde se bavit. Informují vás o tom, co je vhodné a co už by na vás mohlo upoutat pozornost bezpečnostních složek, přičemž tajně vyšlou echo, že jste se o něco takového vůbec zajímali. Jestli vás děsí, co internet dokáže dnes, ani si snad nesnažte představit, co bude následovat po celosvětové apokalypse, kdy se počet obyvatel planety Země ustálí na třech miliardách. Ruská spisovatelka Anna Starobiněcová to se světlými zítřky zkrátka moc nevidí. Ostatně ona idealistická společnost, kde jsou si všichni rovni a z nařízení „rovnějších“ i přiměřeně šťastni, není zas tak úplně sci-fi. Co však s osobou, která najednou vybočuje z řady? Člověk nula rozhodně není hezké čtení na dobrou noc, nejsou-li tedy vaší kratochvílí noční můry. Jde však o román po všech stránkách nadčasový, silný v myšlenkách a atraktivní v motivech. Jen bohužel neříkání vlastně nic, na co už by slavnější tvůrci neupozorňovali o půl století dříve.

Na knihu jsem se těšil, ale nebylo to zcela to pravé ořechové. Začátek i následný děj slibný, ovšem v knize je potom spousta jinotajů a narážek a člověk si pomalu musí vymyslet svůj vlastní příběh. Taky mi vadilo, že ač se autorka snažila děj nenabral žádný spád a pořád si jel tou svou padesátkou i když byl už dávno mimo obec. Kniha neurazí, ale na druhé čtení už nedojde. Je to spíš 3.5*