Claudius Bombarnac

Z Tbilisi do Pekingu. Autor nás provází na této trase po železničních tratích. [Tbilisi je hlavní město Gruzie, nacházející se ve vnitrozemí této země na řece Kura. Má 1,345 milionu obyvatel, do roku 1936 bylo také známé pod názvem Tiflis.] Cesta v té době ještě vyžadovala přeplout úsek přes Kaspické moře lodí. První úsek cesty vede z Tbilisi do Baku. [Baku (někdy také jako Baky nebo Baki; ázerbájdžánsky Bakı, rusky Баку) je hlavní a největší město, obchodní a kulturní středisko a zároveň největší přístav Ázerbájdžánu. Leží na západním břehu Kaspického moře, uprostřed naftových polí, odkud vedou početné ropovody.] Druhý pak z přístavu na protějším břehu do Pekingu. Přístavem na protějším břehu by mohlo být dnešní Türkmenbaşy, [v době kdy oblast byla přičleněna k SSSR se nazýval Krasnowodsk/Красноводск.] Pro přesnější určení by to chtělo prostudovat historii místní železnice. Další cesta pak vede přes Ašchabad [(turkmensky Aşgabat) dnešní hlavní město Turkmenistánu. Ve městě žije podle odhadů z roku 2012 1 031 992 obyvatel. Roku 1917 zde byla ustanovena sovětská moc, město bylo přejmenováno na Poltorack (Полторацк) po místním revolucionářovi, bolševiku P. G. Poltorackém. V roce 1927 však byl po obnovení Turkmenistánu v rámci SSSR jako svazové republiky původní název obnoven.] Dále pak na čínské hranice a do Pekingu. Většina uváděných informací zřejmě pochází z mnoha různých encyklopedických zdrojů té doby. Čtenář se seznámí s tím jak se před sto lety po světě cestovalo. Nejzajímavější je asi pohled Francouze na občany Velké Británie, Německa a Spojených států v době před 1.sv.válkou. Chování a projevy jejich obyvatel zde autor vykreslil formou mírně karikovaných a lehce paušalizovaných portrétů spolucestujících našeho vypravěče novináře. Názorně je zde zobrazen pohled Evropana na ruské a čínské kolonie i Čínu té doby, včetně jejich obyvatel. Kniha nepatří mezi souhvězdí nejlepších autorových děl, jeho fanoušek se s ní ale přesto seznámí velice rád. Dnes už je tato kniha zdrojem trošku jiného druhu informací, nežli pro které byla původně napsána. Přesto, nebo spíše právě proto ji považuji za velice významnou. [Informace v hranatých závorkách jsem čerpal z wikipedia.org]

V první půlce docela nudný cestopis, který se nakonec rozvine v dobrodružný příběh. Nechybí zloduši ani opravdoví přátelé, nechybí láska ani zrada, nechybí happyend. Ve své době to mohla být bomba, dnes už je to poněkud slabší, ale pořád dobré. Jen si pan Verne mohl odpustit zesměšňování příslušníků jiných národů (ale chápu, byl to Francouz).