Že ne každé přátelství mezi dívkami je zdravé, to mi ukázala nejen vlastní zkušenost, ale nedávno třeba i román Kočičí oko. O toxickém vztahu dvou dívek vypráví taky Lana Bastašić ve svém debutu Chyť toho králíka, na rozdíl od Atwoodové ale ukazuje, že nemusí jít jen o fenomén vyskytující se mezi školačkami, ale může se nakrásně přenést do manipulativního chování mezi dospělými. Ať tak či onak, nechávají takové nevyvážené lidské vztahy rány, které je pak docela těžké zahladit. Po 12 letech Saře zavolá Lejla, která je přesně ten typ kamarádky, bez níž by jí bylo lépe. Jenže ona se zmíní o Arminovi, svém bratrovi, který je už od války nezvěstný, a to je neodolatelná zpráva – Sara by ho zase mohla vidět! Proto se z Dublinu vrací nejen do své rodné země na Balkáně, ale i do spárů toxické kamarádky, a uklidňuje se tím, že je to jen dočasné. Prostě spolu zajedou do Vídně, kde by měl Armin být, a pak se jejich cesty zase mohou rozejít. Co by se mohlo stát? A třeba si Armin ještě vzpomene, jak Saře pod třešní kdysi rozpustil vlasy… Měla jsem své teorie, kam jejich podivné putování povede, ale minula jsem. Nakonec mám ale pocit, že více než o cíl tu šlo o onu cestu jako takovou. Optikou Sařiných vzpomínek se tu Balkán jeví jako místo, kde jsou temné noci i dny a v němž je poválečná krajina podobně zdeformována jako bolavá duše plná vzpomínek na nezdravé dětské přátelství, které se ale ani dlouholetým odloučením nijak nezměnilo. Jedna udává směr i tempo, druhá je jen loutkou, jež ztrácí vládu nad sebou samou. Bylo to silné, drásavé a podivné a na konci mě to vyplivlo jako v pěsti zmačkaný papír. Být Sarou, já už bych do stejné řeky znovu nevstoupila, ale čtení to bylo hodně dobré!

Kniha mě zaujala se všemi retrospektivními pohledy na svět dospívání dvou bosenských dívek. Zajímavý styl a postupné poodhalování. Snad jen ten závěr mě trochu zklamal, čekal jsem víc, ale "i cesta může být cíl."