Chobotnice

!!! POZOR? SPOILERY !!! První díl série Kolotoč mne nijak neuchvátil, takže se mi do zbytku trilogie příliš nechtělo. Po přečtení Chobotnice jsem ráda, že jsem se nakonec nechala ukecat, protože touhle knihou mne Paulina přesvědčila, že se autorsky posouvá a zlepšuje a že psát umí. A nebylo to jen postavou Michała, který je mým dalším idolem ;-). I zde kriticky musím souhlasit s recenzí Magdy Melichové: kniha nepřináší nic nového, spíše než o thriller jde opět o popis jiskření mezi ústředními postavami. Ale tentokrát to Świst napsala tak nějak líp - využila již osvědčeného střídání děje v minulosti a přítomnosti, vsadila na zaručený recept erotické přitažlivosti a slovních přestřelek, sáhla po dalším ryze samčím mužském hrdinovi, ze kterého testosteron cáká, ale není to hulvát a - ač neholduje závazkům - ženy má rád a je monogamní, a do děje se zapojily již známé a oblíbené postavy, což stálé čtenáře musí potěšit, i kdyby nechtěli. Zápletka Chobotnice se zprvu tváří, že staví na tom, co známe z prvního dílu Kolotoče, ale autorka k ní záhy přidá o kousek víc a kolotoč se točí mnohem rychleji. I když se postavy opět místy chovají neskutečně pitomě (jde jim po krku neznámý a nebezpečný zabiják, ale oni si dají wellness v hotelu anebo si vyjedou na výlet na haldu), jindy zase tak, že by zasloužily facku (chování Lilky vůči neoblíbenému advokátovi) a čtenář nad nimi nevěřícně kroutí hlavou (okamžik, kdy Kinga kope do omráčené útočnice a nadává jí do p*či), a navzdory tomu, že k thrilleru to má fakt daleko, protože jak je jejím zvykem, Paulina vždy jen krimi zápletku naťukne, a pak se věnuje hlavně dynamice mezi postavami, tentokrát jsem to četla opět s chutí, stejně jako Prokurátora. Určitě za to mohlo i to, že jsem tentokrát přestala zpochybňovat věrohodnost celého příběhu. Řekla jsem si, že když v Norsku může někdo vraždit a oběti aranžovat jako sněhuláky, tak proč by celé Polsko včetně Ústřední vyšetřovací kanceláře nemohlo být prolezlé korupcí, o satanistických jeptiškách nemluvě? Lilianna Płonková mi až tak nevadila, naopak jsem si cenila jejího přístupu ke vztahům a k lásce (i když ten Marcel, ten Marcel...). Nu a protože jsem svého času měla slabost pro Corrado Cattaniho, inspektor Grosicki mne v Chobotnici nemohl nechat chladnou. Druhý díl série mne nadchl (nebála bych se srovnání s původní sérií) a o to víc mě štve, že po týdnech, kdy jsem sondovala, zda KD knihu nenabídnou se slevou, jsem si ji unáhleně koupila za dvě kila na Knihobotu a rázem ji knihkupectví zlevnilo na 99,-. Po dočtení bez meškání hurá na Podraz!

Četl na základě recenze na iLiteratuře – byl jsem zvědavý, co se za tím skrývá. Dejme tomu, že je všechno přesně tak, jak se to tváří: vzdělaná mladá polská právnička píše jednu knihu za druhou pro upřímné potěšení – vlastní i svých nadržených čtenářů. Z tohoto hlediska je na jejích knihách pozoruhodný kontext: Mladá, vzdělaná žena píše knihy, v nichž ztvárňuje dokonalý vlhký mužský macho sen, zcela bez ironie, do nějž se zasněně noří téměř výhradně ženské čtenářstvo ve věku cca 17+. Co to vypovídá? Vzpomněl jsem si při tom na nedávnou diskuzi, v níž se obezřetný kulturtrégr Jan H. Vitvar zamýšlel nad šovinistickým vyzněním románů Milana Kundery s tím, že pokud si je dneska bude číst nějaká mladá holka, asi nebude chápat, jak si mohl dovolit takto deformovaně a reduktivně vztahovat k ženám – totiž jako k objektům hry, manipulace a slasti. No… možná by si měl Vitvar přečíst Chobotnici + například zdejší komentáře, aby vylezl z té své bubliny. Takže: Chobotnice je velká legrace, ale na úplně jiné rovině, než se zpočátku zdá – podezřívám autorku, že si ze čtenářů prostě utahuje, protože takhle přepálený škvár asi nelze psát bezelstně. O krimi thrilleru bych nemluvil, protože tahle rovina je zoufale nudná. Takže zbývá erotika a popkulturní hlášky, které se v jakési nápodobě chandlerovské drsné školy snaží celou knihu vytáhnout vzhůru taháním za vlastní cop – zcela v autorčině stylu lze dodat: jenže vlasy jsou příliš mastné a prášilovská snaha končí pádem na ukrutně těžkou prdel. Přišlo mi zajímavé, že všechny postavy (úplně všechny, bez výjimky) se mezi sebou bavily jako třináctiletá děcka. V jedné chvíli také Lilka sdělí Michalovi, že se chová jak třináctiletej fracek, ale tohle chvilkové prozření okamžitě odpluje do zapomnění, stejně jako celá zápletka pár hodin po dočtení. Jinak lze charaktery jen obtížně rozlišit – všichni používají stejně debilní vtípky, mají rádi stejné věci a na podněty reagují stejným způsobem. Jakoby se jeden otravný pubertální smrad inkarnoval do celé právnické, policejní i zločinecké sféry. Jelikož se v knize rychle střídají ich-formy mezi hlavní femme fatale a jejím nadsamcem, místy tak dochází ke zmatení, která replika patřila komu – pomáhají jen mluvnické rody. I tak se ovšem přinejmenším na jednom místě překladatel (nebo rovnou autorka/redaktor, těžko říct) dopustil vtipné záměny a nezáměrně snad naznačil non-binární podvědomé jádro skórujících macho figur. Čili lze knihu číst také symptomaticky jako skryté poselství o hlubší identitě překonávající gender. Linie rozlišení je zde naopak striktně vedena na sociologicko-kulturně-fyzickém poli: všechny postavy definované jako silné a krásné jsou zároveň i proklamativně vtipné, chytré a sympatické (proklamativně, protože z jejich chování to nelze poznat). A naopak: loseři jsou oškliví, zakomplexovaní, hloupí a často také zlí a podlí (skutečně tomu tak je – taky se mi to nejprve zdálo jako podvratná hra). Jeden zábavný detail nadto: protagonista, který splňuje prakticky všechna kritéria psychopatické škály – jakoby přepáleně inspirovaný Andy McNabem nebo někým podobným – se naváží do jiné postavy a označuje ji jako „normální psychopatku“, která „už žádnou jinou chorobu nemá“ (legrace veliká, opravdu). Ostatně je otázkou, zda vůbec nějaká Paulina Swist existuje – vzhledem k její poloutajované identitě bych se nedivil, kdyby šlo o marketingovou zástěrku.

Další díl z právnického světa plného podvodů, nelegálních činností a fantazií. To, že Paulina Świst píše vážně čtivě a že se nedá jen tak knihu odložit, už jste z mých recenzí asi pochopili. Prostě jsem si její styl a téma zamilovala. I tenhle díl byl parádní, ačkoliv na pár lidech mi něco nesedělo už od začátku. Paulina dokáže všechno tak zamotat a postupně to rozmotávat, že kdyby mi to někdo vyprávěl, tak to nepochopím a nebudu mu věřit. Moc jsem se těšila, že bude příběh o Lilianně. Z předchozích dílů jsem jí měla moc ráda. Je střelená, vtipná, svá ale stále je uvnitř křehká holka, kterou snadno něco otřese, ale zachovává si image drsňačky. Díky tomu měla kniha úplně nový úhel emocí. Což se mi moc líbilo. Michala jsem si z předchozího dílu představovala trochu jinak. Ale tady mě přesvědčil o tom, že i on je svým jednáním jedinečný. Sarkastický, vtipný, vždycky má co říct a navíc už od začátku je jasný, že je to člověk se srdcem. Líbí se mi, že to zatím vypadá, že Paulina do série Kolotoč zapojila o trochu víc romantiky, než do Prokurátora. Romantická linka není čistě jen o šílené touze a vášni, jak tomu bylo na začátku třeba u Kingy a Chladnyho. Nezdá se mi, že by Paulina Świst dělala z žen něco méněcenného, jak jsem někde četla. Ženy jsou v jejích příbězích zapojeny jak na světlé, tak i na tmavé straně příběhů. Občas by se sice mohlo mužský ego uskromnit, ale přeci jen... Víme jak to bývá. Celkově hodnotím jako naprosto skvělou knihu. Je pro mě důležité aby mě kniha bavila a nešlo se mi od ní odtrhnout. Což tahle splňuje naprosto vším. Doufám, že v Podrazu z toho nějak Olku s Piotrem dostanou... Už mi chybí a epilog mi na klidu nepřidal.