Chmurný Válečník

Chmurný válečník je pomerne  ťažké čítanie. Odohráva sa v temnom prostredí, kde samotný Chmúrny válečník je niečo ako poloboh, žijúci medzi ľuďmi. Nebudem klamať, mal som nutkanie to vzdať, no dočítal som a dokonca sa teším na pokračovanie, ak nejaké bude. Príbeh je plný šialenstva, násilia, krvi a sexu. Odohráva sa viac dejových liniek, ktoré sa na konci do seba vlievajú. Obľúbil som si hlavne malú a veľkú sestru, ktoré sa pokúšali oživiť prostrednu ségru. Vadili mi aj mená postáv. Nemohol som si na ne zvyknúť. Odporúčal by som to hlavne ľuďom, ktorí by chceli vyskúšať niečo nové a ktorí sa snažia utiecť od klasického stereotypického fantasy sveta.

Pokud máte chuť na nějakou konzumní fantastiku, hledejte dál. Chmurný válečník je totiž všechno, jen ne vaše běžná fantasy s trochou zabíjení, erotiky a podivna. Právě naopak: nejprve vás zaskočí svým jazykem, který v mnoha ohledech připomíná filosofické knihy (ať už v tom dobrém či zlém). Potom vám zasadí ránu stylem, jenž je strohý, úderný a často až klinický. Dorazí vás absolutním přetlakem. Tahle knížka totiž do ničeho nejde napolo – akce je brutální až na dřeň, erotika obskurní a šťavnatá, metafyzika dostatečně akcentovaná na to, aby vám zamotala hlavu. To vše vytváří základy pro Rennieho představivost, která je tu vysypaná na hromadu, z níž se postupně formuje jedna zvláštnost za druhou. Ze začátku na mě kniha působila jako velká bizarro mozaika – všechno se dělo strašně rychle, postavy odcházely (čtěte „umíraly“) mnohem dřív, než je kniha dostatečně vytěžila. Rennie vám v podstatě o každém řekne jen to absolutní minimum, které potřebujete k orientaci na několika následujících stranách. Pak teče krev a najednou poznáváme nové charaktery. Ze zběsilé koláže masakrů a masturbace struhadlem ale postupně vykrystalizovalo pár hlavních protagonistů, jejichž příběh vám kniha dovolí „prožít“. Ani poté jsem ale neměl vyhráno. Ačkoliv totiž Chmurný válečník sleduje klasickou dějovou linku „cesty za poznáním“, nejde po ní krok za krokem – spíš skáče, přebíhá a kličkuje. Styl vyprávění se navíc podřizuje skutečnosti, že hlavní hrdinové jsou banda psychopatů, kteří vnímají svět úplně jinak než běžní lidé. Abyste si Chmurného válečníka užili, musíte zkrátka přistoupit na jeho hru – a ani pak se nedá zaručit, že se od něj nebudete moct odtrhnout. Ale jak už jsem napsal v úvodu, tohle není vaše klasická fantastika. Chmurný válečník je Begotten mezi knihami. Temný, drsný, nevybíravý, hluboký a v mnoha ohledech hypnotický. Taky ale není úplně snadné se jím prokousat. Krátce po dočtení jsem nebyl zcela schopen říct, jestli se mi kniha líbila. Nakonec ve mně ale převládl pocit, že jsem měl co dočinění s velmi zajímavým kusem postmoderního umění, po jehož poslední straně vnímám literaturu trochu jinak než předtím.