Chlapec v pruhovaném pyžamu

Smutné, naivní a přesto člověk ví, jak to je... dětská naivita je tak krásná věc, až je člověku smutno... kniha krátká, výstižná, přesto velmi emotivní a velmi čtivá...

Přes poměrně častou kritiku, že kniha je historicky nepřesná, že by se Bruno takto se Šmuelem nikdy nemohl skamarádit, protože Šmuel by neměl čas celý den vysedávat u plotu a tak dále, bych knihu ohodnotila velmi kladně. Jako středobod celého příběhu si autor zvolil dětského hrdinu, na začátku ještě zcela neposkvrněného rasovými ideály, přestože měl tatínka vysoce postaveného nacistu. A právě na dětském hrdinovi můžeme krásně vidět, že je člověk svou náturou mírumilovné stvoření, jehož předsudky a nenávist vůči jiným skupinám obyvatelstva nepochází z něho samého, nýbrž se v něm tvoří vlivem prostředí, ve kterém vyrůstá, a vlivem lidí, kteří ho obklopují. Chlapec v pruhovaném pyžamu je jediný film, u kterého si pamatuji, že jsem brečela. A slz bylo opravdu hodně.