Cesta mrtvých

Skutečný příběh lovce ze sibiřského národa Mansů Saša žije daleko od civilizace na horním toku řeky Pelym, která pramení v podhůří Uralu. Ještě před dvaceti lety zde stávaly osady několika mansijských rodin, jež však jedna po druhé mizejí. Jen Saša dál zůstává v lesích, kde loví losy a medvědy, ale jak mu ubývají přátelé, stále víc upevňuje pouto s lahví laciného alkoholu. V opilosti dokonce vztáhne ruku na jednoho ze svých zbývajících souputníků, Peťku. A ačkoli se odpuštění stává v osamělosti rozlehlé tajgy téměř životní nutností, spravedlnost brzy dosáhne i sem. Duši lovce však nedokáže spoutat ani vězení. Svobodný život v domovské tajze ožívá v Sašových vzpomínkách na rodinu i v obrazech starých příběhů. Nejhorší trest tak nakonec vyměří až sám čas — po návratu domů jsou Sašovi příbuzní mrtví a on ztrácí smysl života. Začíná jeho postupné odcházení z tohoto světa, provázené osobními démony i duchy lesa. Sašova postava zrcadlí smutnou historii malého národa Mansů, který se stal obětí sovětské epochy a jejího zániku. ––– Největší devízou románu je jeho nadmíru realistická atmosféra, čemuž napomáhá jazykové zpracování blízké reportážnímu stylu. [Autor] dokáže skvěle popsat každodenní bezútěšnost světa, v němž nikoho nic nečeká, kde lidé žijí zapomenuti a v bídě a své utrpení léčí levným alkoholem.
— Viktorie Schödelbauerová, Literární noviny, o románu Hřbitov nevěst
Jisté je to, že když se vrátil zpět do své chaty, Peťka tam ležel v krvi. Bezvládně, hned u vchodu, vedle kamen. Tmavá skvrna se mu na zádech zvětšovala a pohlcovala kostičkovaný vzor jeho košile. V jejím středu trčel kousek čepele zlomeného nože. Saša ten pohled déle nevydržel a opět vyběhl do tmy. Od mlhavého zmatku v hlavě ale utéct nedokázal. Bažiny se před ním táhly, kam až dohlédl. Nízký porost a měkká půda pod nohama mu bránily v běhu. Vyčerpáním se zhroutil. Schoulil se do klubíčka a zavřel oči. Nic nedávalo smysl. Vše zůstávalo zahalené v mlze. Jako tolikrát předtím se vrátili večer z lovu. Zatopili v plechové peci a nalili si trochu brágy. Mléčně zbarvený nápoj z kvasnic, kousků chleba, cukru a hrsti lesních plodů příjemně hřál v žaludku. Vedle kamen kvasil jen pár dní a nebyl ještě příliš silný. Když ale není vodka nebo líh, přijde brážka vždy k chuti.
— ukázka z knihy