Cesta k jednoduchosti

Když už jsem přečetla knihu "o ní," sáhla jsem i po jedné "její." Asi je to v tomto pořadí nejlepší. Některé myšlenky, jak už tu mnozí psali, jsou z dnešního ženského pohledu směšné. Jiné pořád mají ten samý význam a dosah.

„Jakmile se nám podaří zaradovat se pro nic za nic, podaří se nám najednou všechno. Radost zkracuje myšlenky, staví je na nohy a učí je běhat. Obouvá jim stomílové boty, hup, a než se nadějete, jste tam, kam jste se s trudností nikdy dostat nemohli. Ve vteřince se vám vyjasní, co bylo zamotané jako bavlnka, dokud jste se ještě vší silou nechtěli a nesnažili radovat. Něco se ve vás rozběhne a bere vás s sebou. A než se nadějete, vykonáte něco, pak po druhé a po třetí a pak už se dostaví radost z konání a z práce, ta nejtrvalejší a nejúrodnější radost, která dovede zachraňovat životy.“ Byla to velká radost, smět se setkat s vnitřním světem tak zajímavé ženy! A docela jsem se zastyděl za to, že byla u mě dosud zařazena nepříliš lichotivě jako „Kafkova kamarádka“. Protože myšlení paní Mileny mělo sílu a tah na bránu! Oceňoval jsem zejména prozíravost, se kterou ve složitostech světa dokázala rozlišit důležité od zbytného, trvalé od pomíjivého. To, co je nosné od toho, co je zátěží. Zdaleka jsem nesouhlasil se vším, co jsem se zde dočetl, občas jsem nesouhlasil i docela bouřlivě! Což bude nejspíš dáno také formátem textů v tomto sborníku (jsou to prostě krátké úvahy a není v nich prostor pro názorovou vyváženost a pro všelijaká obezřetná „ano, ale“) a také časovým odstupem mezi napsáním a přečtením jejich esejů a tím i rozdílnou společenskou atmosférou světů (kdyby měla zkušenost s 21. stoletím, psala by jistě jinak, i když možná ne nutně moderněji, kdo ví?). Co rozhodně musím pochválit je styl esejů! Osobní angažovanost a zapojení vlastní zkušenosti vůbec nenarušovaly srozumitelnost a přehlednost vyjadřování. Ta byla na skvělé úrovni, eseje byly opravdu psány tak, aby význam sdělovaného co nejlépe odhalovaly, a ne mlžily nebo něco zastíraly (což se zdá jako samozřejmost, ale zdaleka ne každý to umí, a hlavně ne každý tak psát chce, protože mluvit jasně a přímo znamená nést kůži na trh a dávat sám sebe všanc kritice). Takže jsem i tam, kde jsem se s autorkou neshodl, rozuměl tomu, co mi chce říct a proč, což je pro mezilidskou komunikaci prostě skvělé! Nejen tím mi paní Milena připomínala George Orwella, což je ode mě ta nejvyšší pochvala. :-) „Kdo se jednou naučí umírněnosti v tom nejhlubším slova smyslu, nebude nikdy milovat například nepravé perly. Ale víc než to: nikdy ho ani nenapadne, že by je mohl milovat, a nebude nijak pyšný na to, že je nemiluje. Nemilovat je mu bude tak samozřejmé, že pro něj prostě nebudou na světě.“